Trojí setkání se Vzkříšeným a vůbec celé Janovo evangelium končí zvláštním způsobem – vyznáním lásky. Na závěr neslyšíme nějakou výzvu třeba k dobrému boji víry, k vytrvalosti, k misii. Nekončí se věroučným souhrnem, tím co se má věřit, nějakým zkrácenou Ježíšovou závětí. Učednickým slibem věrnosti. Ale končí opakovanou otázkou: Miluješ mě, Petře, víc než ti ostatní? Miluješ mě? Máš mě rád? Jako by právě na tom záleželo nejvíc – teď při posledním setkání…
Petr je s Ježíšem. Právě posnídali, oheň, na kterém byl chléb a ryba ještě hřeje. Je to jiné teplo, než z toho ohně, u kterého se Petr ohříval v noci své zrady v nádvoří veleknězova domu. Tam třikrát zapřel. Nepatřím k tomu člověku – nejsem jeho učedník – neznám ho... Jsou slova a činy, které se nedají vzít zpět. Naruší vztah. Rozleptají. Odpustit se dá. Ale vrátit? Petr to moc dobře ví.
Neslyšíme v tom rozhovoru žádné výčitky. Ježíšova se neptá: Petře, jak jen jsi mohl? Pročs to udělal? Co s tím teď uděláš? Dá se ti ještě věřit? Nedává podmínky – když teď budeš rok sekat dobrotu, tak to s tebou zase zkusím... Tak už to prosímtě nikdy neudělej. Zní jen prostá otázka: Petře miluješ mě víc než ti zde? Právě na tom Ježíšovi záleží. To chce slyšet. Máš mě rád? Stojíš o mě? Záleží ti na mě? A Petr má možnost říct: Ano, mám tě rád. Třikrát – stejně jako třikrát zapřel. Dostává šanci vrátit zpátky to, co se vrátit nedá.
Máš mě rád víc než ti zde? – zaznívá v tom narážka na Petrovo sebevědomé vyznání: „I kdyby tě všichni opustili, já ne.“ Petr se změnil. Už to není ten sebevědomý a sebejistý vůdce. Na Ježíšovu otázku odpovídá skromě: Ty víš, Pane, že tě mám rád... nedovolává se nějakých svých činů (to ani nemůže), nedovolává se svých citů ani odhodlání (to by po tom všem neznělo moc pravdivě), nesrovnává se s ostatními (vždyť zklamal víc než oni) - ale dovolává se Ježíše - „ty víš, že tě mám rád.“ Ty do mě vidíš. Já sám možná ani nevím, jestli je to opravdu láska a jaká. Nevím, jestli bych příště nedopadl stejně – ale ty víš, že tě mám rád.
Ježíš se ptá třikrát a napotřetí už je to na Petra moc: Copak to mé vyznání zní tak nevěrohodně, že se pořád dokola ptáš? Copak se mi vůbec nedá věřit? Ty víš všechno, ty víš také, že tě mám rád... Vím, že to mé vyznání může po tom všem znít jako prázdná fráze – ale ty přece víš, že to myslím vážně.
Ono to tak někdy nevypadá. Jako křesťané děláme věci, které tomu neodpovídají. Za které nezbývá než se stydět. A děláme je znovu a znovu. A přece tu znovu a znovu stojí otázka: Miluješ mě? Máš mě rád? A cesta dál vede, když odpovíme spolu s Petrem. Možná použijeme jiná slova. Možná to vyjádříme modlitbou a zpěvem, tím že se necháme pohostit u Kristova stolu. Scházíme se neděli co neděli, abychom na tu Ježíšovu otázku odpovídali. S pokorou, protože víme, že to naše vyznání může často zavánět pokrytectvím. A přece ho chce Ježíš znovu a znovu slyšet. Protože to je cesta dál. Protože tak se otevíráme jeho působení a dáváme mu možost nás proměňovat. Když někomu vyznáme lásku, tak nás to přece nenechá stejnými...
V tom textu se hraje se slovíčky – s intenzitou slova láska. Ježíš se nejprve ptá Petra: „Miluješ mě?“ (a je tam v řečtině slovo vyjadřující ten nejvyšší stupeň lásky, lásku schopnou oběti, sebeodevzdání) – Petr ale odpovídá „Mám tě rád“ – v řečtině slovem vyjadřujícím lásku přátelskou, citovou, lásku sympatií). Opět vyjádření skromnosti – ano, mám tě rád jako přítele, víš to, že mi na tobě záleží – ale nedovedu milovat do těch posledních důsledků. Už vím, že na to nemám, že to často zvorám... Dvakrát se takto Ježíš ptá a Petr odpovídá – ale do třetice jakoby Ježíš přistoupil, sestoupil na tu Petrovu rovinu lásky a použije to jeho slovo: Petře máš mě rád? Máš mě tedy „alespoň“ rád, stojíš o mě? A Petr odpoví – ty víš všechno, ty víš i to, že tě mám rád. A Ježíš i to bere.
Tím se začíná. Křesťanství – víra v Krista – myslím že ani naše svědectví – nestojí na tom, jestli žijeme vždycky správně, jestli si z nás vždycky mohou vzít lidé příklad. Je to smutné, když nemohou. Je smutné a trapné, když se naše selhání dostane na televizní obrazovky, na veřejnost. Je to smutné a trapné, i když zůstane jen skryté a nevyleze na povrch. Je to stejně smutné a trapné, jako když Petr zapřel Krista. Ale naše víra, naše svědectví, náš život na tom vposledku nestojí. Stojíme na tom, že za námi Ježíš přichází a ptá se: Máš mě rád? Stojíš o mne?
A po kladné odpovědi Petr dostává úkol: Pas mé beránky. Pas mé ovce. Petr jakožto skála, která církev drží, která je oporou druhým. Jaký Petr? Ten sebevědomý vůdce? Ten pravověrný? Ten příkladný? Ten organizačně schopný učedník? (a tedy církev, která stojí na sebevědomí vlastníků pravdy, na svědectví vlastního příkladu, na dobře střeženém pravověří, na dobré organizovanosti?) - Ne. Petr - ten, který zapřel a ví to. Ten, který ví, že ani na sebe a své odhodlání se moc spolehnout nemůže. Ten, který ovšem dostane možnost znovu se k Ježíši přiznat. Ten, který by mohl něco vědět o tom, že v tom stádečku církve nebudou jenom hodné a poslušné ovečky, ale také tvrdohlaví a trkající berani. Plno dalších Petrů, kteří čas od času zapřou – a přece to nebude znamenat, že by jim na Kristu nezáleželo. Takový Petr dostává úkol být pastýřem církve. Takový Petr se bude o svěřené stádo starat s láskou a péčí... tak jak o tom snil Ezechiel: neduživou posílí, nemocnou léčí, po ztracené pátrá – nepanuje násilně a surově... Takový Petr je skutečně oporou církve. Protože ukazuje na koho a na co se dá skutečně a vždycky spolehnout.
Je to úžasný příběh – jaké by to pro Petra bylo, kdyby Ježíš odešel a přitom ve vzduchu stále viselo to, co se stalo a co nejde vrátit! Petr dostává možnost říct – zapřel jsem – ale mám tě rád. A Ježíš to bere. Vztah je pročištěn, z obou stran. To není úžasný příběh jen pro naši víru, ale i pro všechny naše různé vztahy, které jsou často plné zlých věcí. Věcí, které se nedají změnit, vymazat a visí ve vzduchu. Vědět, že takové věci se mohou stát – a přece tady je otevřená cesta k tomu stále znovu přijít a povědět: a přece tě mám rád. Nenechat ty zatuchlé komůrky našich selhání zavřené a zatuchlé.
Petr se teď také dozví, že jeho cesta bude cesta svědectví, cesta svázanosti a vydanosti: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil, jsi, kam jsi chtěl, ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš... Už ne ten Petr, který vede a s elánem se do všeho žene – ale Petr, který bude veden. Který ponese kříž. Bude dělat ne to, co si sám vybral, ale k čemu ho jiní donutí. Vždycky je lehčí obstát v tom, co si sami vybereme – Petr ale ví, že víru bude muset osvědčit i v tom, co si sám nevybere, co mu bude proti srsti. Co ho bude bolet. Křesťan je člověk, kterého jeho Pán nejednou vede tam, kam on nechce – a nemusí to být zrovna římská aréna plná hladových lvů. Může to být třeba právě to, že spolu s druhými poneseme jejich selhání, jejich Petrovská zapření. Patří k těžko sdělitelným tajemstvím naší víry, že nakonec dobrovolně a uvolněně, snad s radostí, následujeme Krista i na místa, které bychom si sami nevybrali, do povolání, ke kterým jsme nikdy netíhli, k práci, která nás nikdy nezajímala, mezi lidi, s kterými bychom nechtěli normálně mít nic společného. - To jenom z moci Vzkříšeného poslechneme někdy výzvu okamžiku a překročíme svůj vlastní stín, přesáhneme sebe sama.
A na závěr – Petr se otočí a za sebou vidí jiného učedníka a objeví se ta naše obvyklá srovnávací otázka: a co on? Jak ten to má? Co bude s ním? Ten se také bude muset obětovat? Nebo to bude mít lehčí? A co když on zklame? I jeho se budeš ptát na lásku a ne na výkon? Jenže Ježíš odpoví: To není tvá věc. Ty mne následuj... Cesty křesťanů se sobě často nepodobají, naše životní příběhy jsou nezaměnitelné. Ke každému z nás se Kristus obrací jinak a má pro nás jinou cestu. Na nás je následovat ho po té své. Nenechat se zdeptat tím, když někomu to jde třeba lépe než nám, nebo naopak nebýt povýšený nad těmi, kterým to jde hůř. Na té naší cestě se právě nás Ježíš ptá, jestli ho máme rádi. A my se co nejlépe snažíme dostát tomu, aby naše kladná odpověď nebyla jen prázdnými slovy. Jak to maj ti druzí, to je Kristova věc a ne naše. Ty mne následuj. Amen
