Kdo za to může?… hledáme viníka, když se něco pokazí, nepovede, nevýjde. Když se práce nedaří, když se manželství rozpadá, když to ve společnosti za nic nestojí. A řešení míváme: Buď za to může ten druhý, anebo nepříznivé okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit - špatná doba, nedostatek prostředků, schopností. Zkrátka, my jsme za to nemohli, a když - tak jen trošinku.
Kdo za to může?… ptáme se také v souvislosti životem sboru - církve. Nejsme snad v situaci, kdy by se dalo mluvit o nějakém krachu církve, křesťanství - ale růžové to také není, na západě a v českých zemích tím méně. Ubývá nás. Nevzkvétáme. čím to?
Dost často slyšíme - to komunisté, ti za to můžou. Dnes by mohlo zaznít - to ten šílený kapitalismus, který mění naše hodnoty, rozbíjí společenství a nutí nás starat se hlavně o sebe. Bůh je navíc. Nedostatek času - to je naše největší omluva. Není čas. Zajít na návštěvu, něco udělat pro druhého, pro sbor. Nejsou prostředky - kdybychom měli víc peněz, to by se dalo dělat věcí. Neumím, nemám ty správné schopnosti, nehodím se na to... Ta dnešní mládež! Vůbec nic jí nezajímá...Odpovědi jsou různé (a najde se jich mnoho) - jsou to ale odpovědi, pravé příčiny, nebo výmluvy? řekl bych spíš to druhé. Chyba se hledá všude jinde, jen ne v nás.
Už je to pár tisíc let, co podobnou otázku řešili v Izraeli. Království bylo poraženo, obyvatelé vyhnáni. Chrám zbořen. Katastrofa, konec. čím to? Nabízelo se mnoho odpovědí - špatná politika, vojenská slabost, diplomatická neschopnost králů, nešťastné postavení maličkého Izraelského království mezi dvěmi největšími mocnostmi tehdejšího světa. To všechno by snad i bylo pravda - a čistě historicky viděno to asi pravda byla. Ale biblický pohled představovaný především proroky to vidí jinak. Příčinu nehledejte mimo vás, hledejte ji v sobě. Pravou příčinou naší situace je to, že jsme poslali Hospodina na vedlejší kolej. Že jsme opustili smlouvu, kterou s námi uzavřel a v níž nám nabízel svou blízkost, péči. Proto jsme teď tam, kde jsme. Totiž v zajetí, v nesvobodě. Ve strachu, co s námi bude, ve starosti o každý další den. Hledali jsme štěstí jinde a proto jsme teď nešťastní. S duchem doby jsme se hnali za všelijakými modlami a modličkami, hledali v nich své štěstí a spokojenost. Odsunuli jsme Hospodina na vedlejší kolej - a sami jsme najednou zjistili, že ta naše kolej slepá.
Medicínou, kterou v době krize naordinovali proroci, bylo obrátit se zpátky k Hospodinu, přiznat vlastní selhání, pečlivě oprášit staré knihy, hledat kudy měla vést a vede Boží cesta - a znovu se po ní vydat. A ono to fungovalo - navzdory vnější nepřízni doby Izrael jako národ přežil. Ne celý, jenom ti, kteří byli schopni se na sebe podívat a přiznat selhání. Ti ostatní se ztratili, už o nich nevíme. Odumřeli - snad si spokojeně žili v nové zemi, ve světovém Babylóně, ale o jejich cestě víry už nevíme. Dál jdou ti, kdo vidí chybu v sobě, ne ve druhých. Kdo nezatrpknou, nehledají všude okolo sebe spiknutí a nepřízeň doby.
Ten sebekritický pohled víry se ale hodí do každé situace. V Izraeli mu pomohlo období vnějšího politického úpadku. Ve chvílích krize proroci ukázali příčiny. Jenže ono to stejně platí i v dobách vnějšího rozmachu (třebas i církve). Vnější úspěšnost, či neúspěšnost pro proroky není měřítkem. Tím je pro ně setrvání ve smlouvě s Hospodinem. On nás zachránil z Egypta a my jsme se zavázali být mu věrní, žít podle jeho zákona. Ať už to přináší blahobyt nebo chudobu. To podstatné je zůstat věrnými smlouvě, důvěřovat Hospodinu a žít podle něj.
Prorok Izajáš zpívá píseň o vinici. Hospodář - Hospodin - postavil vinici. Ohradil ji, aby mu do ní nechodila škodná, poctivě pracoval a čekal úrodu - jenže úroda nikde. Místo dobrých šťavnatých plodů jen kyselá pláňata. Zcela konkrétně Izajáš zmiňuje: namísto práva - bezpráví, namísto spravedlnosti - úpění. Věrnost Boží smlouvě, nesení ovoce je zcela konkrétní a projevuje se ve vztazích v izraelském společenství (a můžeme to vztáhnout i na společenství církve, sboru). Jestli je to společenství, kde se dá žít, kde se pečuje o potřebné, které se stará, aby se všem dostalo toho, co potřebují. Aby i ti na okraji nemuseli „úpět“ z nouze, ze samoty, ze strachu o budoucnost. To vinař v podobenství očekává (ať už doba přeje nebo nepřeje) - a je překvapen, když to nepřichází.
Ptá se „Co víc jsem mohl udělat? Co jsem neudělal?“ Zní to úžasně - zvlášť když si představíme, že se takto ptá sám Bůh - co jsem pro ten svůj lid Izrael - pro tu svoji církev - ještě mohl udělat a neudělal? Dal jsem jim snad málo? Nějak jsem je zanedbával? Málo lásky, málo milosrdenství? Tak jaktože mi takhle špatně rodí? Co by pro nás ještě měl udělat víc, abychom ho vzali vážně? Aby každý vzal vážně svůj úkol, který v životě i ve sboru má? Situace je tu viděná z jiné strany - nedívat se z pohledu: kdo za to může, kdo nám ublížil, ale vidět - co všechno jsme přijali! Ne stěžování, hledání výmluv - ale vděčnost.
Pak přichází slovo soudu, co se s takovou vinicí stane: Odstraním její ohrazení a příjde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, už nebude prořezána a okopána a vzejde bodláčí a křoví... Někdo za tím snad může vidět jakýsi Boží trest, ale spíš jde o to, že právě tam, kde Izrael opustil Boha, tam si zavřel cestu k opoře a síle, kterou mu Bůh nabízel. Hospodin se snaží, se svým milosrdenstvím přichází bez přestání, ale nevnucuje se, nikoho nenutí. Slitování a lásku nejde vnutit. Tam, kde se o něj nestojí, nebere se vážně, tam je Bůh jakoby bezmocný. Tam se člověk vydává všanc všemu, co ho může ohrožovat. Nemá se čeho chytit, na čem pevném stát.
Asi jako ty ratolesti, o kterých mluví Ježíš - jsou-li na kmeni, drží-li se ho - jsou pročišťovány, posilovány, obnovovány. Držíme-li se stromu - Krista - můžeme z něho čerpat sílu, můžeme růst, můžeme nést ovoce. Nedržíme-li se - pak usycháme, protože nemáme jak čerpat, nemáme z čeho žít.
Bibličtí svědkové nás zvou k tomu, nehledat vinu někde jinde než v sobě. Ne ve druhých, ne v nepřejících okolnostech, už vůbec ne v Bohu. Ale začít u sebe, farářem (a presbytery) počínaje. Spolu s výzvou k hledání vlastních selhání se také nabízí možnost, jak dál: Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás (říká Ježíš učedníkům), proste oč chcete a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si zamiloval já vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováváte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce... Zachovávat přikázání. Vzít na sebe úkol, který od Krista máme: Žít před Bohem, žít pro druhého. Na tom všechno záleží. Amen
