Bratři a sestry – začal své velkopáteční kázání bratr Matouš - když jsem byl malý, vyprávěli nám doma z Mojžíše a Proroků. A to víte, že my děti jsme pořád chtěli slyšet ten veliký příběh o Vysvobození. Jak naše otce trápil zlý faraón a jak mu to Hospodin natřel. Posílal na něj jednu ránu za druhou – však si to zasloužil – pustil je až na podesáté. Ani potom si nedal pokoj – ale na Hospodina si nepřišel, ten ho spláchnul v moři - a zachránil tak svůj lid. No a pak ty příběhy slavných bojovníků
Jenže čas od času nám rodiče vyprávěli i něco jiného – to nás tolik nebavilo. A ani jsme tomu nerozuměli. Třeba tu písničku od Izajáše. Žádná pochodová. O nějakém služebníkovi, co se nebude rozkřikovat a co nikoho nebude srážet k zemi, snad dokonce ani nepřátelům hlavu... zkrátka nuda. No a nejvíc nás jako děti štvala ta třiapadesátá kapitola. Prý Kdo uvěří naší zprávě? No jasně že nikdo, říkali jsme si v duchu – takovéhle zprávě uvěří leda blázen – nebo zbabělec. Neměl vzhled ani důstojnost... no jasně - Samson byl vazbič a to háro, když zafoukal vítr, to na něm mohly filištínky oči nechat; David sice prý byl prcek, ale určitě prcek se svalama, krasavec a taky pěkně brnkal na kytáru, Jozue byl zase rozený vojevůdce, z toho autorita vyzařovala na první pohled. Ten jen rozkázal a hradby už šly dolů samy. Ale někdo, kdo nemá vzhled ani důstojnost - od takového se nedá nic moc očekávat. Kdo nemá image a autoritu, toho přece ani my neposloucháme. To nám jako dětem bylo jasné – a zdá se že to bylo jasné i Izajášovi: „viděli jsme ho, ale neměl vzhled a tak jsme po něm nedychtili“. Jasně, že by to tak být nemělo, že přece podle vzhledu a podle toho, jak si někoho lidé považujou, nemůžeme soudit, co kdo dělá a co je zač – říkali nám rodiče – a že třeba zrovna náš první král Saul měl postavu jak ze žurnálu a všichni byli celí dychtiví, aby byl jejich králem – ale pak to byl dost velký průšvih, protože nechal Hospodina na vedlejší koleji a jel si jen podle sebe. Jenže tenhlenten Izajášů služebník nejenže nijak přitažlivě nevypadal, o důstojnosti nemluvě – ale přímo naopak – byl opovržen a opuštěn lidmi, muž bolestí. To se stává, že někoho nechaj lidi na holičkách. Chvíli to vypadá, že ho berou a že by pro něj dali ruku do ohně – ale když příjde do tuhého – když jim nedá, co od něj očekávají, nebo alespoň nějaký ten chléb a hry – no tak si najdou jiného vůdce. Udržet si stoupence, to chce trochu diplomatického umění, vážit slova, vycházet s těmi správnými lidmi... semtam pohrozit, semtam zavřít oko – na každého něco vědět a včas to umět použít. To už jsme i jako děti z toho světa dospělých pochopily. Kdo tohle neumí, ten ten skončí na propadlišti dějin, nebo i hůř. No a když je to ještě navíc muž bolestí – když se nedovede (nebo nechce) bránit a nechá do sebe kopat... a tenhle služebník - jak jsme pochopili - byl bolest sama. Jako ten Job. Každý se od něj odvrátil, nedalo se na to dívat. A nejen to – vypadalo to jakoby si před ním zakryl tvář sám Bůh – jakože s tím člověkem nemá nic společného, že se na něj nechce dívat – snad že ho dokonce trestá. To je jasný - když někdo takhle špatně dopadne, tak to si to určitě nějak zasloužil. Kdoví co byl zač, když takhle bídně vypadal, říkal jsem si.
Vůbec jsem tomu nerozuměl. Ale už vůbec jsem nerozuměl tomu, co v té písničce bylo dál. Že takhle strašně nevypadal, protože by ho Pán Bůh trestal nebo nějak ranil – ale že tak vypadal kvůli nám. Že to nesl naše nemoci, trápily ho naše bolesti a propíchly ho naše hříchy. A že právě díky tomu, že je nesl – jsme získali pokoj a uzdravení. Když David se Šalamounem vyběhli s nepřáteli, zabezpečili hranice a uzavřeli smlouvy se sousedy – to pak byl v Izraeli chvíli pokoj. Ale jak souvisí pokoj s tím, že někdo mlčky trpí, nechá do sebe kopat a snáší i bolesti, se kterými nemá nic společného?
Proč by někdo něco takovýho dělal? A kdo by něco takového udělal? Když jsme si za vesnicí hráli, každý chtěl být David a Juda Makabejský, každý chtěl bojovat proti Pelištejcům a proti řekům a římanům, všem to natřít - ale služebník od Izajáše nechtěl být nikdy nikdo. Nikdo nechtěl prohrávat, už vůbec ne kvůli hlouposti druhých.
Rodiče nám vyprávěli, že se někdo musí stát takovým služebníkem, co o něm píše Izajáš, abychom mohli být uzdraveni. Že na sebe takový úkol musí někdo vzít, aby rozbil kruh zla, násilí a provinění, ve kterém žijeme. A že se nikdo takový ještě nenašel, nikdo kdo by to vzal úplně a beze zbytku. (a že se jen těžko takový najde, protože se každý na tom šíleném kolotoči nějak podílí). Ale řekněte mi: kdo na sebe vezme trápení někoho druhého a ještě k tomu si nebude stěžovat? Kdo na sebe naloží tolik, že se na to všechno ani Bůh nebude chtít dívat?
Když jsem pak vyrostl a slyšel jsem o Ježíši, tak jsem si na tu Izajášovu písničku vzpomněl. Ježíš ji prý taky znal. Nevím, na co si hrál on, když byl malý. Ale když jsem o něm slyšel a přečetl všechno, co napsal Marek a ostatní, došlo mi to.
A tak jsem to všechno sepsal ještě jednou: Jak ho křivě obvinili a soudili - a on se nebránil. Jak na něj plivali a bili ho. Jak mlčel před Pilátem. Jako ta ovce. Byla v tom zvláštní síla – na Piláta to asi zapůsobilo, umyl si ruce nad tím, že ho chtějí zabít. Jenže všichni tam tenkrát křičeli: Jeho krev na nás a na naše děti. Jako že tu vinu berou na sebe. A vůbec neviděli, že je to naopak.
V celém tom příběhu, kdy Ježíše bičujou a posmívají se mu, je jenom jeden světlý moment, když mu Šimon z Kyrény pomohl nést kříž. Ale tam na kříži už byl Ježíš sám. Úplně sám. Vojáci dole hráli kostky o jeho svršky; lidi, co šli kolem, na něho pokřikovali, ať teď zachrání sám sebe, když je tak chytrej, jestli je Bůh s ním, tak to přece tahle nenechá; a naši milí zákoníci mu radili, ať sleze z kříže, když je izraelský král. Všem pomáhal, tak ať přece pomůže i sobě.
Když jsme byli malí a rodiče nám vyprávěli ty slavné příběhy z našich dějin, zatínali jsme pěstičky, když nám někdo ubližoval a měli jsme radost z toho, jak to Pán Bůh všem nepřátelům vždycky natřel a zastal se těch, co mu byli věrný. Jak pomohl těm třem klukům v ohnivé peci, jak Danielovi neudělali nic ani ti lvi v jámě.
Ale tady na kříži nic. Bůh si zakryl tvář. Ježíš křičel: Bože můj, proč jsi mě opustil? - a já si s hrůzou uvědomil, že je to jako u toho Izajáše. Že téhle naší zprávě sotva někdo uvěří.
Buď si toho Ježíše na kříži lidi ani nevšimnou, nebo budou chodit kolem, pokyvovat hlavou a říkat „fuj“ a „chudák“ a „to je drastické“. A hlavně si budou myslet: to je jeho věc. Co my s tím máme společného?
Kdo uvěří, že to jsou naše bolesti, naše nemoci a naše hříchy, které vzal na sebe?
Kdo pochopí, že právě díky tomu Ježíši na kříži už nikdo nepotáhne svoje viny sám?
Kdo pozná, že právě tady si před námi Bůh odkryl svou tvář?
