Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny.
Pátá kniha Mojžíšova je pro Izraelce takovým konfirmačním opakováním po čtyřiceti letech. Je zopakováním nejdůležitějších věcí před tím, než konečně vstoupí do zaslíbené země. Zopakování toho, co se Izraelci na poušti naučili a čeho se mají držet v zaslíbené zemi - aby skutečně byla zaslíbená.
Až překvapivě často (alespoň 10krát) se v tom konfirmačním cvičení opakuje výzva: Budeš milovat Hospodina, svého Boha…
To je to první, co se po nás chce - i v tom letošním hesle. A to je dobře. Máme výsadu, že svého Boha smíme milovat. To není samozřejmé. Náš vztah k němu není v prvé řadě vztahem závislosti, poslušnosti, strachu před nejmocnější bytostí, strachu před proviněním... ale je to v prvé řadě vztah lásky. Budeš milovat Hospodina, svého Boha.
Jako by bylo potřeba právě tohle zopakovat těm Izraelcům, co už si po čtyřicetí letech tak nějak zvykli na to, že nějaký ten Bůh je nad nimi, že nějaká ta mana vždycky spadne a snad se mu i naučili správně sloužit při bohoslužbě, odvádět desátky, chovat se jakžtakž mravně... Ale stejně je jim potřeba připomenout - to nestačí. Na prvním místě: Milovat budeš Hospodina, Boha svého. To je Božímu lidu potřeba znovu připomenout po čtyřiceti letech cesty pouští. čtyřicet let už je dost dlouhá doba na to, aby vztah vyšuměl, aby se zapomělo na to, jak to tenkrát bylo, jak spadla břemena otroctví, lid si svobodně vydechl a vyrazil na cestu - s radostí a vděčností... čtyřicet let, po kterých může přijít rutina, nuda, ledacos už se děje bezmyšlenkovitě a automaticky. Dobře víme, že milovat, znamená na vztahu pracovat, rozvíjet ho, opatrovat, zajímat se o druhého... Proto připomenutí - Budeš milovat: - bude ti na něm záležet, budeš se zajímat, co říká, budeš na něj myslet, čekat zda-li znovu a nově nepromluví, naslouchat a hlavně si připomínat, co všechno pro tebe udělal.
Ve vztahu se stává, že člověk něco zkazí, něco dělá blbě - ale dokud vztah trvá, tak je nějaká naděje na změnu. Dost se toho dá pokazit - ale zůstane-li láska, tak to přece není konec. Naopak - ani ty nejlepší výkony nemají žádnou cenu bez lásky, jak svědčí apoštol Pavel v 1Kor 13.
Když se z víry vytratí láska k Bohu, vztah - tak to je průšvih, protože to pak začněme být křečovatí, upjatí, zákoničtí. Zůstane jen zbožná povinnost - a lidé zvenčí si toho dobře všimnou - a diví se, proč vlastně věříme, k čemu nám to je, když se přitom tváříme tak divně. Ustaraní a morousovatí věřící, anebo pokrytci, kteří od Pána Boha spíš odpuzují.
Zpívali jsme Ježíšovu výzvu: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout... Podle jednoho výkladu je to právě výzva těm, kdo na sebe vzali břemeno dodržování Zákona. Kdo se rozhodli, že vezmou víru vážně a budou se snažit dodržovat přikázání, žít vzorově a druhé té vzorovosti také učit. Tenkrát to byli farizeové a zákoníci - a mysleli to dobře a vážně. Až tak smrtelně vážně, že se jim vytratila láska a radost. Stalo se jim to tíživým břemenem. A je to pochopitelné, myslím, že to známe - Ono to na člověka dolehne - zatímco ostatní si užívají, on nese tu tíhu odpovědnosti, někdy je sám, upracovaný a unavený. A stane se protivným a druhé bude otravovat. Získá svíravý pocit, že všechno vlastně závisí jen na něm. A Ježíš tady říká, tohle břemeno odložte. Já nechci abyste se sedřeli, abyste vyhořeli. Chci abyste si odpočinuli, některé starosti klidně přenechte mě, ty vůbec neřešte, nic vám do nich ani není. Nechci aby to vaše břemeno bylo nesnesitelné, ale aby jste ho nesli s radostí. S láskou. K Bohu i bližním.
Ježíš neříká, že on žádná břemena nenakládá. Nakládá - ale ta jeho nemají tlačít, stahovat ke dnu. Jde koneckonců také o to, jak se břemena nesou. I do kopce s plnou krosnou se dá jít s úsměvem, bez reptání a stěžování si. Když ho miluješ, není co řešit...
Budeš milovat Hospodina svého Boha a budeš dbát na to, co ti svěřil. Na nařízení, práva a přikázání...Láskou k Hospodinu se tu nemyslí nějaké platonické city, zbožné vzněty a nálady, dojemně lkavé písničky a zrychlený tlukot srdíčka. Může to k ní patřit, proč ne, ale také nemusí. Láska k Bohu má konkrétní tvar: Budeš dbát na to, co jsem ti svěřil. Na nařízení, práva a přikázání. To je to břemeno, které máme nést - které nás ovšem nemá tížit, ale má být spíš pomocí, má sloužit k tomu, abychom na Pána Boha nezapomněli a nezapomněli ani na bližního a jeho konkrétní potřeby. K tomu slouží přece všechna ta nařízení, práva a přikázání. V Izraeli se slaví svátek vydání Tóry - vydání těch přikázání - a je to svátek radostný a veselý, vždyť to je přece bezva, že víme, co je důležité, kudy vede cesta - kde je sever...
Budeš dbát na to, co jsem ti svěřil (doslova: „Budeš opatrovat to k opatrování“)... dostali jsme od Boha něco, co stojí za opatrování, za předávání, za přemýšlení, za následování, za rozvíjení... Lásku k Bohu projevíme předně tím, že to, co nám bylo svěřeno nehodíme někam do škarpy, ale že si toho budeme vážit, poctivě to poneseme dál a budeme se to snažit předat svým dětem a lidem okolo nás. Že jednou z největších cenností je svědectví bible, skrze které Pána Boha poznáváme (a objevujeme, proč ho vlastně milovat) - to snad víme. A že to, co nám bylo svěřeno, je také společenství víry („obcování svatých“) - to snad taky víme. Co to pro nás znamená a jak to opatrovat - to snad si domyslí každý sám.
Budeš milovat, budeš dbát... po všechny dny... ono to chce výdrž a trpělivost. Nejen pár dní či pár let - ale „po všechny dny“ - pokud někde v pozadí je ta láska a nejen povinnost či strach, pokud víme, proč to všechno děláme... tak by to snad mohlo s boží pomocí jít i „po všechny dny“ a snad až do skonání světa.
Proč ale vlastně Pána Boha milovat, proč opatrovat jím svěřené hřivny, dbát na jeho práva, zákony a nařízení? - to je dost důležité a v tom vylosovaném textíku to není - stačí ovšem číst dál a kdo čte, ten ví...- 2n.7...
Tak proto... protože jste přece poznali něco, co ostatní ne - setkali jste se s Božím osvobozením, ve slepé uličcce se vám otevřela nová cesta. Na té cestě jste poznali, že sám Bůh vás doprovází. A že je to cesta celkem dobře a srozumitelně značená, se spoustou čerpacích stanic. Ne každý něco takového zažil, ne každý si zažil vysvobození z otroctví, ze zajetí. Ne každý prožil odpuštění a zažil vzkříšení. Ne každý našel tolik bratří a sester. Ne každý ví, kde hledat smysl života. Vy ano - tak jak byste mohli nemilovat Hospodina, Boha svého a nestarat se o to, co vám svěřil, nedbat na jeho přikázání, zákony a nařízení. Z vděčnosti. S radostí. Jako břemeno, které netíží - ale nese vás. Amen
