Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Je to úžasný příběh. Bůh tu nevystupuje jako nějaký neúprosný a nevyzpytatelný osud, ani jako nemilosrdný a bezcitný soudce, ale jako partner, který se člověku svěřuje se svými záměry: Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Důvěrně jsem se s ním sblížil… Abraham byl pozván na cestu víry – a víra je vztah důvěry. Důvěru nemá ovšem jen Abraham v Boha, ale také Bůh v Abrahama. Je to vzájemné. A tak v rámci tohoto důvěrného vztahu dává Hospodin Abrahamovi nahlédnout do svých plánů. Věřící člověk smí vědět o tom, jaké jsou boží záměry – a uvidíme dále – smí se o nich dokonce dohadovat, smí do nich mluvit, to přece k té důvěře patří.
Smíme vědět o božích záměrech. Dobře víme, co je boží vůle – totiž spravedlnost a právo (v. 19), milosrdenství, věrnost. A taky víme, že tam, kde tohle chybí, tam je zle. Tam to vposledku spěje k rozvratu a zániku. Věřícímu člověku není utajeno, že tam, kde dochází k bezpráví a dostává se ke slovu lidská zpupnost, tam dochází ke zkáze obce i krajiny. Kolik velkých – zdánlivě nesmrtelných říší – už takhle skončilo. Nezůstalo po nich nic.
Žádné společenství nemusí trvat věčně. A to ovšem ani to naše církevní. Pokud se vytratí láska, milosrdenství, odpuštění, pokud pro nás přestane být evangelium tím základním, kolem čeho se tu scházíme – tak vůbec není samozřejmé, že tu budeme. Jak jsme hrdí na své (třeba reformační) otce – ale kolik jich dovedeme jenom vyjmenovat? Jak moc se oháníme biblí, ale jak málo ji známe a čteme? Jak moc jsme pro své okolí i pro sebe navzájem solí a světlem?
Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z jejich křiku, je po nich veta. Zjistím si jak tomu je. - Bůh sestupuje aby se podíval. Nedá jenom na to, co se kdesi šušká, nedá na předsudky. Neodsoudí někoho šmahem podle prvního zdání, jako to děláme my. Chce zjistit, jak to skutečně je, jestli je skutečně pravda to, o čem svědčí křik obětí. Dá si tu práci, aby jeho soud byl spravedlivý. Nesoudí někde shora, ale sestupuje dolů mezi nás a zkoumá, jak se věci mají. Zkoumá každého z nás osobně, naše pohnutky, naše srdce.
Ale jestli se věci skutečně mají, jak to vypadá, tak soud bude neodvratný. Je po nich veta.
Je tam zvláštní věta – Abraham zůstal stát před Hospodinem. Děj se tady jakoby na chvilku zastaví – Bůh tu nesdělí Abrahamovi jen tak mimochodem nějakou informaci a neběží hned dál, ale jakoby tu byl prostor na otázku. Co ty na to, Abrahame? Jak se k tomu postavíš? Co na to říkáš? Možná zůstanou oba chvíli stát v tiché hrůze nad tím, co to vlastně může znamenat. Je po nich veta…
Abraham zůstane stát před Hospodinem. Jakoby mu chtěl zabránit v cestě. A říká: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého?“ To, že se Hospodin svěřuje Abrahamovi se svými záměry, to neznamená, že to Abraham vezme jako pouhou informaci, že jen sklapne podpatky a řekne – buď vůle tvá… Dokonce by si mohl říct – „dobře jim tak, konečně mají ti bídáci v Sodomě, co si zasloužili. Konečně Lot pozná jak hloupě si vybral...“ Ano, tak by to snad bylo normální, „ať si každý dostane co zaslouží. A když se kácí les, tak holt létají i třísky“. Jenže tohle Abraham neřekne. Kvůli tomu se přece na cestu víry nevydal, aby opakoval lidová moudra.
Co je to za spravedlnost, když to třeba odnesou i nevinní? Tohle si skutečně Bože přeješ? Takhle jedná Soudce světa? Copak spravedliví na tom mají být stejně jako bídáci? Co když je tam 50 spravedlivých – to zničíš to město i s nimi? To bys přece neudělal, copak takhle může soudit Soudce vší země?! Copak i u tebe platí princip kolektivní viny? Jednou jsi Němec, tak budeš vyhnán. Jsi muslim? – pak tedy fanatik a terorista. Jednou jsi cikán, tak jsi zloděj a nemakačenko. Jednou jsi důchodce, tak jsi reptal a volíš levici. Všichni mladí jsou nezodpovědní…
Ale Abraham jde dokonce ještě dál, nejenže by bylo nespravedlivé, aby to spravedliví odnesli spolu se svévolníky, ale dokonce: Copak tomu místu neodpustíš, přestože je v něm 50 spravedlivých? Spravedlnost, podle které by měl soudit Soudce světa je podle Abrahama v odpuštění. Ne, že by těch 50 spravedlivých mělo být zachráněno a s ostatními si dělej co chceš, ale – copak tomu místu neodpustíš pro těch padesát spravedlivých?
Vždyť padesát spravedlivých – to není málo, ti třeba dokážou ty ostatní časem přesvědčit. Padesát spravedlivých přece znamená, že to místo ještě není tak zkažené, že ještě je na čem stavět. To přece stojí za to dát mu ještě šanci.
Jde tu v tom příběhu také o to, jestli spravedliví nemají šanci ještě něco ovlivnit k dobrému, i když jsou v menšině. A dokonce, jestli nestojí za to, kvůli pár spravedlivým odpustit i těm ostatním. Ne soud jako trest za hřích, ale soud jako vyhledání toho dobrého, co je tak vzácné, důležité a nenahraditelné, že stojí za to odpustit i zlé. Ne princip kolektivní viny, ale princip kolektivní milosti…
A Hospodin řekne – Ano. Jestli tam najdu padesát spravedlivých, odpustím tomu městu.
Bůh dává Abrahamovi šanci promluvit (to přece patří k důvěrnému vztahu) – a dokonce se nechává ovlivnit (i to patří k důvěrnému vztahu). Bůh nestojí o věřící fanatiky a fatalisty, kteří se spokojí s tím, jak se věci mají, nebo si snad dokonce přejí, aby prohnilý svět propadnul nějaké zkáze. Naopak – stojí o Abrahamy a Mojžíše, o Jóby, kteří se mu odvážně postaví a řeknou – takhle ne, takhle přece nemůže Bůh jednat. A on jim dá za pravdu. Takhle Bůh skutečně nejedná. Pro těch padesát spravedlivých odpustím…
Abraham ovšem tuší, že 50 je moc – a tak po orientálním způsobu, v odvaze víry, smlouvá se samotným Hospodinem – Jsem jen prach a popel… ale co když jich tam bude do té padesátky pět chybět, i tak bys to město zahladil? - Nezahladil. Nehněvej se a co když jich bude jenom 40? Co když 30? co když jen 20? A nezlob se, ale co když tam bude jen deset spravedlivých, i tak zahladíš to město? Nezahladím kvůli těm deseti… To je síla.
Síla přímluvné modlitby, která jde až na hranu, která je projevem lidského zájmu o druhého, o svět, o spravedlnost. Víra, která zápasí s Bohem. Všimněte si také, že tam vůbec Abraham neprosí za Lota, tam vůbec nejde o nějakou soukromou, rodinou záležitost. Nepřimlouvá se za Sodomu proto, že tam má příbuzného, nebo že by to místo měl rád. Přimlouvá se prostě proto, že se nemůže smířit s tím, že by svět měl vypadat tak, jak vypadá, že by nad spravedlností a milosrdenstvím měla vítězit zkáza a odplata. Přimlouvá se za ty, kdo si to vůbec nezaslouží.
Je to síla, jak odvážně jde Abraham ve svém smlouvání, ve svých přímluvách až na hranu – ale zároveň zná míru. Nechce si něco vydupat za každou cenu. Staví se Bohu do cesty, obrací se k němu, smlouvá s ním – ale nepřekročí tu úzkou hranici, kdy už by nešlo o víru, ale o snahu Pánu Bohu něco předepisovat – anebo dokonce jeho rozhodnutí odmítnout, říct, že je nespravedlivý. Kde by se z toho důvěrného vztahu a rozhovoru stal pouze Abrahamův monolog. On ten Abrahamův rozhovor s Bohem se vlastně odehrává v otázkách: Zahladil bys? Zničil bys? Neodpustíš? Těm kdo se ptají a nestojí si tvrdošijně na svém, těm Bůh dává odpověď.
Abraham skončí na deseti spravedlivých. Deset spravedlivých, ti by ještě mohli zachránit město. Dál už se neodváží. Možná už dál nemá naději. A z pokračování víme, že se tam ani těch deset nenalezlo – jen Lot a jeho rodina byli zachráněni.
Z tohoto příběhu židé odvozují, že kde se sejde deset židů – tam se může konat bohoslužba, tam může vzniknout náboženská obec. Je za tím krásná představa - tam kde se najde alespoň deset těch, kteří berou Hospodina vážně, řídí se jeho zákonem, tam je šance, tam je naděje. Těch deset může být pro město požehnáním. Docela málo stačí. A kdo ví, jestli my tu nejsme jenom proto, že někde kolem nás je pár spravedlivých, díky kterým stojí za to, aby tu něco ještě bylo. Kdoví jestli tu nejsme jen proto, že se za nás nějaký Abraham přimlouvá. Ale, když už tu jsme, tak i proto, abychom se spolu s Abrahamem také přimlouvali.
Zvlášť když víme, že Bůh šel ještě dál. Ne deset spravedlivých – ale jeden jediný spravedlivý mu nakonec stačil, aby kvůli němu bylo všem lidem odpuštěno. Aby celý svět dostal šanci. Tak daleko si Abraham ve svém zápase s Bohem netroufl jít. V tom je ale hloubka a síla evangelia, že pro toho jednoho jediného spravedlivého, který byl ukřižován mezi nespravedlivými, pro toho jednoho jediného život pokračuje a má naději. Stačí málo a Boží království roste. Na to se můžeme spolehnout. Amen
