Pamatuj na den odpočinku… No to je skvělé! Chce se po nás, abychom odpočívali, to my rádi. Takové přikázání si dáme líbit. Konečně se také píše, že něco máme, ne že něco nesmíme. Smíme si občas zalenošit a necítit se přitom provinile. Odpočinek, to je skutečně dar. A co teprve v době, kdy nebyl uzákoněn 40hodinový pracovní týden a o dnech pracovního volna si mohla většina lidí nechat jen zdát. V tom byl Izrael v okolním světě výjimkou.
Ale co dnes? Proč přikazovat něco, co vlastně celkem rádi děláme
Pamatuj... Tak za prvé - je to den pamatování. Den odpočinku nás má ochránit před sklerózou. Před ztrátou paměti. V tom koloběhu starostí, pachtění, pracování, opravování, zajišťování sebe a rodiny, sekání zahrádky, štípání dřeva, učení se ke zkouškám, brouzdání po internetu... to všechno máme na čas odložit, vzpamatovat se a uvědomit si, proč to vlastně děláme. Proč jsme tady. Komu patříme. Kam směřujeme. Co je skutečně důležité. Proto Pamatuj... Vzpomínej... Přípomínej si...
Pamatuj, že v šesti dnech stvořil Bůh nebe a zemi a sedmý den odpočinul. Připomínej si, člověče, že jsi byl stvořen. Že tě Bůh stvořil (a to ke svému obrazu) - a také si připomínej, že tvůj první den, do kterého ses probudil - byla sobota. Den odpočinku. Narodil ses a všechno pro tebe bylo připraveno. Nemusel ses hned vrhnout do práce, do zápasu o přežití, nemusel ses o nic starat. Mohl jsi prostě a jednoduše být. Být spolu s druhými. Být s Bohem. Být sám se sebou. První den jsi se mohl radovat a slavit. S radostí, úžasem a vděčností se dívat kolem sebe. Pamatuj na to, člověče. Den odpočinku ať je ti znamením, že tu nejsi jen sám pro sebe. Raduj se a oslavuj.
V páté Mojžíšově zní přikázání jinak - tam se nemluví o stvoření, ale o vykoupení: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptě a byl jsi osvobozen. Zažil jsi jaké to je, dřít od nevidim do nevidim, bez přestání, bez naděje, bez důstojnosti. Takhle já to člověče nechci, říká Bůh. Nechci, aby z tebe byl jenom stroj, který pracuje, aby žil a žije, aby pracoval. Nechci abys byl otrokem, ale svobodným. Nechci, aby pro tebe všechny dni byly stejně všední, stejně prázdné, stejně zavalené prací a starostmi. Pamatuj, že jsem tě vysvobodil. Pamatuj, kde jsi mohl být, kdybych se tě neujal. K čemu by ti ta tvá práce a všechno snažení bylo? Den odpočinku ať je ti znamením záchrany, odpuštění, svobody. Znamením toho, že žiješ z Boží milosti a ne ze své píle.
Býváme dost zapomětliví. A proto nám Bůh daroval den, kdy se máme zase rozpomenout. Vzpamatovat se. Nově nastavit výhybky. Vypráví se o nějaké evropské himalájské expedici, která se dostala do potíží, protože domácí nosiči čas od času udělali neplánovanou pauzu a v klidu čekali: prý že čekají, až je jejich duše doběhne. Tak jestli to není velká šance neděle, že nás naše duše opět dohoní. Duše, která v provozu všedního dne zůstává pozadu.
Pamatuj, že ti má být svatý... Slovo svatý znamená - oddělený, zvláštní, jiný než ostatní, patřící Bohu... V čem je ta jeho jinakost? Snad právě v tom, že ten den není náš, nepatří nám. Šest dní se máme starat, pracovat, zajišťovat sebe i rodinu, pulírovat svůj krásný domeček a dělat všechno možné - šest dní je našich. Ale den sedmý - ten jako by nám ani nepatřil. Ten není náš. Je to den odpočinutí Hospodina, tvého Boha...Ten den jsme dostali navíc. Jakobychom byli pozváni na návštěvu. Dáme se do gala, chováme se jinak, slavnostně. Myslíme na jiné věci, než celý tyden. Všímáme si hostitele a užíváme si program, který nám připravil.
Svěcení dne odpočinku je obrovský dar. Úžasné je, když slyšíme výčet všech těch, na které se přikázání vztahuje - nebudeš dělat práci ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče a dokonce ani tvůj host, který žije ve tvých branách... (Až na manželku) Týká se to skutečně celého tvorstva, všech kdo jsou závislí, na tom, kdo slyší přikázání - týká se i přírody (dobytka) a dokonce (sice až po dobytčeti, ale přece) i cizinců - tedy pohanů. Ti všichni jsou zahrnuti pod ochranu toho přikázání. Není to tak, že by si zbožný žid udělal pauzu a ostatní za sebe nechal pracovat. Že by se hlava rodiny natáhla v neděli po obědě před televizi a zbytek rodiny kmital. I ten otrok, cizinec a dobytek, kteří jinak téměř žádná práva nemají, jsou vzati pod ochranu. I oni jsou tak pozvání k tomu Božímu odpočinku a smějí na vlastní kůži zažít osvobození. Ten den jsme všichni hosty u Pána Boha. To je víc, než jakákoli rozdílnost a nenávist. Neslýchané slovo o tom, že ani sebevětší pán nemá absolutní moc nad druhými.
čtvrté slovo desatera velice názorně ukazuje, jak se víra promítá a má důsledky ve všech možných oblastech života. Bůh osvobozuje, Bůh je stvořitel a Pán a člověk není pracovní mašina. Co to znamená pro zaměstnance (nejen) supermarketů, kteří (za minimální plat) musí pracovat i v neděli, aby mateřské firmy měly ještě větší zisk? Co to znamená pro náš postoj k cizincům, kteří za pár šupů dělají práci, která nám už nevoní? Co to znamená pro náš postoj k přírodě, kterou pansky zneužíváme a nedáme ji pokoj dokud jí nezničíme?
Církve se občas snaží promlouvat do veřejného života. Někdy dost hloupě. Ale zrovna tady bych viděl příležitost, jak se smysluplně angažovat - ne pro sebe - ale pro ochranu druhých. Pro ochranu bezbranných a zneužívaných. Když chtěly v Německu nedávno průmyslové loby zrušit zákaz nedělní práce (hlavně v supermarketech), vedla Německá církev kampaň nazvanou „Bez neděle by byl každý den pracovní“. A myslím, že to je něco, co je celkem srozumitelné. Co nemusíme vůbec zdůvodňovat nábožensky a přitom tím odkazujeme k tomu, v koho věříme a kdo je dárcem odpočinutí. Připomínáme, že nejsme jen kmitající pinčlíci, kteří někomu zvyšují zisk a také že míra štěstí vůbec nesouvisí s výší hrubého domácího produktu.
Pane farář, mám hřích, když sem v neděli štípal dříví, ono nám došlo? Tak to je přece špatná otázka. Vždyť o to tu nejde. Nejde o to, jestli mít hřích nebo nemít, ale jestli pokazit neděli, přijít o svobodu, neužít si svátek, přehlédnout znamení. Dostali jsme sedmý den, můžeme slavit a odpočívat. To je dobrá rada od Pána Boha. A když jím pohrdneme - naše smůla. A Bůh je z toho smutný - jako každý, kdo dá dárek a najde ho vyhozený v koši.
Jenže i takový krásný dar se může zkazit. Když se vytratí smysl, radost a zůstane jen zbožná povinnost. četli jsme, jak Ježíš zápasí s farizeji, kteří měli dopodrobna zpracované, co se v sobotu smí a co ne (a snad to měli i zdůvodněné Písmem). A jsou vzteky bez sebe, když Ježíš právě v sobotu uzdraví nemocného - vždyť se s tím uzdravením mohlo klidně počkat až do druhého dne. Jenže Ježíš dává najevo, že smyslem svátečního dne není jen pouhé nicnedělání, ale že smyslem dne odpočinku je zažít Boží milosrdenství, osvobození - a proto ženu uzdravil právě v sobotu. Zase jako znamení, připomínku. Vždyť pro toho, kdo hladoví je odpočinutím, že dostane najíst. Pro toho, kdo je nemocný je odpočinutím, když je uzdraven. A koneckonců - pro toho, kdo byl nezaměstnaný je odpočinutím, když dostane práci. Takže kdy jindy než v sobotu, by se ta žena měla uzdravit? Sobota je pro člověka. Den odpočinku je dar, za kterým si smíme s vděčností připomínat jeho Dárce.
Slavíme jako sedmý den neděli - den Páně - den vzkříšení. Den kdy se nám otevírá ještě další tajemství. Smíme odpočinout od strachu ze smrti, od strachu ze svého selhání. Od strachu z budoucnosti. Apoštol Pavel navíc přidá, že sobotní odpočinutí je jenom stínem věcí budoucích. Jenom malým odleskem toho, co bude. Malou ochutnávkou toho, co nás jednou v Božím království čeká. Věčná svoboda, radost, věčný život - věčná neděle. Bylo by škoda si den Páně pokazit. Lepší je zazpívat radostnou písničku. Amen
