Asi jen málokdo z vás nebyl okraden. Nebo se alespon nesetkal s okradeným. Stačí na nějaký čas zajet do města a v tramvaji příjdeme o peněženku či mobil, na parkovišti o autorádio nebo dokonce celé auto a nakonec při jednání s policií ještě o iluze, že by se nám něco z toho mohlo vrátit a zloděj byl dopaden. A ten pocit bezbrannosti, nemohoucnosti, zklámání a šoku, je na tom asi to nejhorší.
O něco jsme se snad i poctivě snažili, pár let vydělávali, nebo to byl prostě jenom vzácný dárek - a pak někdo příjde a vezme si ho. Nakonec ani tolik nejde o tu věc, co nám ukradli (i když samozřejmě někdy může náš rozpočet převrátit vzhůru nohama) - ale možná mnohem víc jde o důvěru, kterou máme; o pocit bezpečí, ale i o důvěru ve spravedlnost; důvěru, že má smysl se o něco snažit, protože o to nepříjdeme, že má smysl poctivě pracovat, hospodařit, vychovávat děti k poctivosti, pracovitosti a čestnosti...Stále dokola si připomínáme, že těch deset velkých slov desatera nás má chránit před tím, abychom neztratili svobodu, ke které nás Bůh zve. No a teď se nám otevírá další obzor. Oblast vlastnění, oblast majetku. I to přece k té svobodě patří. Možnost pracovat a užívat plodů své práce, možnost vlastnit kousek svěřeného světa, radovat se z něj a mít z něj obživu. Mít střechu nad hlavou, slušně placenou práci, něco na sebe... Ani tato oblast se nevymyká Božímu zájmu a jeho ochraně. Schválně neříkám, že toto přikázání chrání náš majetek - jakoby ten byl nedotknutelný či snad dokonce posvátný (jakoby ani nezáleželo na tom, jaký je jeho původ a k čmu slouží) - vůbec ne, o ten vlastně tolik nejde - jde ale právě o tu svobodu, důvěru a spravedlnost, která tu je chráněna a která s tím majetkem ovšem souvisí. (V některých situacích bdue přikázání chránit spíš nemajetného oproti útlaku majetných. Nezatírám, že na Robinu Hoodovi nacházím pár sympatických rysů
Možná vás překvapí, že podle starých židovských vykladačů i podle zkoumání současných starozákonníků, se slovo „Nepokradeš“ netýkalo ve své době předně majetku, ale především lidí. Neukradneš člověka, svého bratra. Neuděláš z něj otroka. O majetku bude řeč až v přikázání desátém. Tento důraz se z církevního chápání desatera vytratil. Snad i proto v naší tzv. křesťanské civilizaci až do nedávna patřilo otroctví a nevolnictví k něčemu nejen tolerovanému, ale dokonce bylo vnímáno jako Boží řád... Za ukradení kousku chleba ze stolu boháče se člověk dostal i na galeje, ale mít otroka bylo normální. Jenže každý Izraelec má vědět, že k Božímu řádu patří svoboda - Hospodin přece vyvádí z Egypta. Z otroků, kteří dřeli od nevidim do nevidim a museli sloužit cizím bohům, jsou učiněni svobodní lidé a dostávají do vlastnictví Zaslíbenou zemi. A každá rodina na znamení toho dostává kousek Země, který jim to má připomínat a o který nikdy nesmí přijít - a i kdyby se snad dostala do takových dluhů a existenčních potíží, že by sebe sama musela prodat do otroctví nějakému druhému izraelci - tak to nikdy nesmí být napořád. Vždycky tu je milostivé léto, kdy se dluhy smažou a z otroctví se propouští. Izraelec před sebou vždycky směl mít výhled, že zase bude svobodný, že je pod Boží ochranou. A představa, že by se člověk dal ukradnout, zbavit práv a využít jenom jako chytrý nástroj odevzdaný na milost a nemilost druhého - taková představa má být pro izraelce naprosto nepředstavitelná. To by přece bylo popřením Boha, který činí člověka svobodným. Jde tu opět o základní postoj, který člověk má mít k životu a ke světu a který tu Bůh chrání - Bůh chrání naši důvěru, naději, spravedlnost, chrání tu vědomí, že nejsem jen kolečko v soukolí, kterým točí někdo jiný - ale že mám hodnotu před Bohem i před druhými lidmi. A nikdo mě o ní nesmí připravit - třeba tím, že ze mě udělá otroka.
Možná si řeknete, že v těch barbarských časech starověku bylo takové přikázání potřeba. V naší civilizované době už se něco takového neděje. Kupodivu ano - podle statistiky mezinárodní organizace pro práva dětí - se jenom v Africe stává otroky 200tisíc dětí ročně. (Dětí. O dospělých jsem se nedočetl.) V Evropě kvete pro změnu obchod s bílým masem. A terorismus, kdy si (často nějaký náboženský fanatik) vezme někoho jako rukojmí k prosazení svých zájmů je také v trendu. Takže přikázání je překvapivě aktuální i ve svém původním významu.
Snad nikoho neurazím, když řeknu, že v tomto přikázání jde také o sociální spravedlnost. Ne tu rovnostářskou socialistickou či komunistickou, která všechny, kdo něco měli okradla, aby pak některým dala. Ale sociální spravedlnost, která počítá s tím, že člověk nesmí být okraden nejen o majetek, ale také o svou důstojnost, o možnost mít alespoň základní prostředky k obživě, mít naději na budoucnost pro sebe a svou rodinu, nesmí se z něj stát jen výrobní prostředek naprosto vydán na milost a nemilost nadnárodním společnostem, vlastníkům supermarketu či firem, které si se zaměstnancem dělají co chtějí, jen aby dosáhli co největšího zisku. Otrokářství má v dnešní době možná jiné, ne tak zřetelné formy, ale kvete stále. Otročení ze strachu, že příjdu o práci, otročení ze strachu, že mne jakožto nevítaného nelegálního pracovníka z východu vyhostí,ze strachu, že nebudu mít ani na ten chleba pro rodinu.
A kdyby si snad někdo chtěl hrát na spravedlivého a vytahovat se tím, že nikoho neokradl - tak ať si spočítá, kolik asi mohli dostat zaplaceno za svou práci dělníci, kteří vyrobili zboží někde na druhé půlce planety a nás stojí pár šupů. O dětské práci nemluvě (i když - 250miliónů dětí na světě pracujících zpravidla nelegálně, čili bez jakékoli ochrany možná za pár slov stojí). Z toho všeho také žijeme. Nejen levné zboží z tržiště, ale i značková obuv renomovaných výrobců se takto vyrábí (v reklamě se o tom samozřejmě nic neříká). Není to snad krádež? Krádež člověka - který před sebou nemá žádnou jinou vidinu, než sedm dní práce v týdnu a posléze stejně žebrotu? Krádež důstojnosti, krádež naděje, krádež šťastného dětství. Možná to jen těžko můžeme ovlivnit (alespoň se tím uklidňujeme) - ale využíváme to docela rádi. Je i tohle téma, které nás zajímá a pro které jsme ochotni něco udělat, nebo alespoň o něm přemýšlet, když jdeme k volbám, když přemýšlíme, co s volnými penězi, když bezcílně serfujeme po internetu? V bibli návod k řešení mnoha věcí nenajdeme. Ale je tu výzva řešení hledat. Jednak u sebe, ale i ve společnosti, ve společenských řádech, které vytváříme, pravidal, která nastavujeme - svou volbou nebo svým chováním. Anebo které necháváme vytvářet. Jistě, všimnout si, že sousedovi zahýbá manželka je vděčnější téma.
Samozřejmě, že jde také o ty malé, obyčejné, „všední“ krádeže. Jízdy načerno, neúplně vyplněná daňová přiznání, šikovně ulitý obecní nebo družstevní majetek, nelegální software v počítači. Asi díky minulému režimu máme trochu posunutý práh citlivosti - vždyť jsme vyrůstali v tom, že kdo nekrade, okrádá rodinu a co je společné, to vlastně není ničí anebo všech. A taky při pohledu na tuneláře a podobné zloděje nám ty menší zlodějiny příjdou téměř zanedbatelné. Výmluvný je citát z Martina Luthera: „Jestliže se dnes díváme na svět se všemi stavy, pak není ničím jiným než velkou, ohromnou peleší velkých zlodějů... Ano, o malých jednotlivých zlodějích by se dalo ještě pomlčet, kdybychom mohli sáhnout na ty velké, mocné arcizloděje, se kterými se spolčují páni a knížata, kteří každodenně vykrádají ne jedno nebo dvě města, ale celé Německo...“ Tedy nic nového pod sluncem. Jenže i ty naše malé, (zdánlivě) nevinné zlodějiny a podvůdky se podílejí na celkové atmosféře ve společnosti, otupují svědomí - a svým způsobem vytvářejí podhoubí pro ty zlodějiny velké. Ubírají také na věrohodnosti našim slovům a našemu odhodlání. Jakobychom byli svázáni a stávali se otroky a zajatci svých činů. Zaplétáme se do pavučiny, kterou jsme si sami utkali. Co ty nám máš co říkat? Podívej se na sebe, taky máš nějaký ten škraloupek!
Je mnoho oblastí, pro které v nás chce přikázání vzbudit citlivost. Koho a o co můžeme okrást. Prorok Malachijáš ještě přidá, že okrádat můžeme také Pána Boha - když mu nedáváme, co mu patří - když mu alespoň trošku nevracíme něco z toho, co nám daroval. A že nám toho dal víc než dost. Dokonce i to nejcennější - svého Syna. Možná tady odtud vede cesta k pozitivnímu vyjádření dnešního přikázání (či spíše oznámení) - „Nebudeš krást“, protože toho už beztak máš dost, víc než dost, a navíc: „Hospodinovo milosrdenství se přece obnovuje každého rána“ - a tak přece „Nemusíš krást“. Ale dokonce „Můžeš dávat“. „Můžeš být štědrý“ - aby ani druzí nemuseli z bídy krást . Nebudeš na druhém škudlit. Najdeš sílu k oběti. Bratři z Jednoty bratrské prý dobrovolně vstupovali do otroctví, aby i otrokům mohli věrohodně svědčit o svobodě a naději, kterou v Kristu nalezli. I jako nemajetní otroci toho měli docela dost k rozdávání.
Jakoby se na nich odráželo to, co Ježíš říká v blahoslavenstvích - totiž, že blahoslavení jsou právě chudí, hladoví, žíznící po spravedlnosti, tvůrci pokoje, milosrdní. Ti, kdo toho moc nemají - snad že nikoho o nic nepřipravili, snad že co měli, rozdali. Snad že jim šlo o něco jiného než o shromažďování pozemských pokladů. Jim patří budoucnost. Boží budoucnost. Jsou protikladem těch, kdo si dovedou svou budoucnost zařídit sami na úkor druhých, protože mají šikovné prsty nebo ostré lokty a bída druhých je nezajímá.
Tak nějak nám na cestě k zaslíbené zemi, k Božímu království ukazuje směrovka: Nepokradeš. Amen
