Snad jen tři poznámky na úvod: „nezcizoložíš“ je jedno z deseti přikázání. Jednou z těch mnoha oblastí, na které si máme dávat pozor, je oblast tělesné lásky, oblast vztahů muže a ženy. Asi se něco pokazilo, když lidem mimo církev (a možná i v ní) pojem „hřích“ většinou souvisí především se sexem. A že křesťané jsou pro ně ti, co se sexem mají problémy (nebo je alespoň dělají druhým). Někdy to tak bohužel je. A někdy - snad, že se stydíme nebo chceme ukázat opak - o tématu tělesné lásky a vztahů nemluvíme raději vůbec (kolikrát za posledních šest let?) To téma tu je. Je důležité. Ale nezapomeňme, že je jedním z deseti.
Poznámka druhá - desatero (i toto přikázání) mluví k nám. K božímu lidu pozvanému na cestu ke svobodě
, na cestu do zaslíbené země, na cestu hledání Božího království. Oslovuje nás osobně - tebe Martine, Jane, Marie... Není to bič a měřítko na druhé. To snad dost jasně zaznělo v tom přečteném textu z evangelia. Zcela vedle jsou ti, kdo chtějí pískat fauly druhých a rozdávat žluté a červené karty. Ten jediný, kdo neměl máslo na hlavě a mohl si to dovolit, to nedělal.
A úvodní poznámka třetí - i tohle přikázání asi můžeme vnímat v různých situacích a v různých životních obdobích různě, objevují se různé důrazy. Jako mládežníci jsme asi hodně řešili právě tu oblast tělesné lásky, hledání partnera a jestli tedy před manželstvím jo nebo ne... a co všechno se může a co už ne... K tomu období to patří. Aby to lože, do kterého si s někým nakonec lehneme, nebylo cizí, ale skutečně naše a už napořád a nemuseli co chvíli vyměňovat povlečení, protože příjde jiná návštěva... Jak je člověk starší, tak se do popředí dostávají jiné, další důrazy - třeba věrnost, odpovědnost, společný rozhovor, vytrvalost ve sdílení starostí všednodenního života, překonávání odlišností, odpouštění (a otázka předmanželského sexu mi příjde nějak méně a méně důležitá). Až se Majda dostane do puberty, tak to asi budu vidět zase trochu jinak. No a co bude ve stáří, to nevím, ale dovedu si představit, že tam o ten sex už asi nepůjde vůbec a zůstane jen to sdílení, podpírání se a držení se za ruku, možná i v leže - na nějaké LDNce nebo v hospici. S tím vším nějak to přikázání souvisí. Nezcizoložíš - jenže do cizí postele si často leháme až po té, když jsme si v té vlastní nějak zapomněli ustlat a uklidit, co nám nějak vychladla... A člověk ani nemusí vlézt do cizí postele - a přece druhému ubližuje, nechává ho samotného, opuštěného. Nezcizoložíš, nevstoupíš do jiného vztahu, ale budeš pečovat, rozvíjet, starat se o ten svůj.
Takže odkud začít? Snad nejlépe od počátku. Od Genezis. člověk opustí otce a matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo... A vlastně ještě dřív - člověk se jednoho dne probudí - a vedle něj leží někdo, nad kým jenom okouzleně zavzdychá - „no to je kost“ (z mých kostí) - s touhle kostí patříme k sobě, vždyť ve dvou se to lépe táhne - a s touhle kostí já to teda táhnout budu rád. Je to trochu jak z pohádky, ono to většinou chvíli trvá, než zjistíme, se kterou kostí se rozhodneme patřit k sobě - ale takhle ve zkratce nám to připomíná ten zázrak, když se nám jednoho dne otevřely oči a vedle nás stál, nebo ležel „ten můj“, nebo „ta moja“... a my jsme se rozhodli, že to je ten jedinečný nebo ta jedinečná, kvůli kterému opustím otce a matku, své dosavadní vztahy, přilnu (doslova „přilepím se“) k němu a budeme jedno tělo... A že to byl dar, zvlášt když se vedle nás stále probouzí i po deseti, dvaceti nebo padesáti letech.
Provokativně podotýkám, že ti první dva z Genesis na to neměli papír. On jim ho ani neměl kdo vydat a orazítkovat. Ale možná ho ani nepotřebovali. V té jedinečnosti jejich vztahu je přece ani nenapadlo, že by se dalo vlézt do nějaké cizí postele, přilepit se ještě k někomu jinému - to by byl přece strašný zamuchlanec. A jak by se to rozlepovalo a přelepovalo...
Papír začal být potřeba, až když se to pokazilo. Až když člověk zjistil, že nemůže vždycky důvěřovat ani druhým a ani sám sobě. Až když mu nějaký lstivý had nadhodil, že přece je potřeba využít všechny možnosti, které se nabízejí, že člověk má na víc, tak ať všechno vyzkouší, užívá se a nepřemýšlí, co na to Bůh nebo druhý člověk. Tehdy se ukázalo, že člověk potřebuje berličku, která by ho alespoň trochu ochránila - před sebou samým i před druhým. Třeba přikázání, které by mu připomnělo jedinečnost vztahu, kdy jsme k druhému přilnuli a stali se s ním jedním tělem. A že to tak přece má zůstat už napořád. Přilnout, doslova „přilepit se“ tu vystihuje docela důležitou věc - když se k sobě něco jednou přilepí, tak už se to jen těžko rozlepuje. Leda roztržením, rozbitím. A jsou-li ti dva také jedním tělem - tak to se obrazně řečeno rozděluje amputací. A zůstávají střepy, potrhané kousky papíru a někdy i dlouho nezahojené jizvy. Proto ten papír a přikázání - abychom některých jizev mohli zůstat ušetřeni. Ale papír jedinečnost vztahu nečiní. Pouze připomíná naše rozhodnutí patřit k tomu druhému. V dobrém i ve zlém. Až do konce.
Že je vztah něco víc než jen ta postel, to asi víme. Spát s někým, ale už s ním neloupat brambory, vlézt si do postele a pak utéct, užívat si s někým ve zdraví, ale už ne v nemoci, v bohatství ale už ne v chudobě - tomu něco chybí. Exupery v Malém princovi říká: Jsi odpovědný za toho, koho jsi k sobě připoutal...
Biologové zkoumající chování zvířat i lidí by tu možná podotkli, že člověk je od přírody živočich polygamní, potřebující střídat partnery. A že na tom vlastně není nic špatného, když to tak máme v genech. Nebo s tím zkrátka nemůžeme nic dělat. Snad je to i z části pravda - bible se ale odmítá smířit s tím, že by člověk byl pouze směsicí nějaký zvířecích instinktů, reflexů a geneticky daných předurčeností. Chce ukázat, že (na rozdíl od jiných zvířátek) jsme Bohem pozváni k tomu, abychom byli jeho obrazem. A ty své geny ochočovali. Na rozdíl od zvířat v nás Hospodin vdechl ducha života, ducha, který nám umožňuje být víc než jen hromádkou masa slintající podle toho, jak jí I.P. Pavlov naučí, nebo se zakusující do každého, kdo mu naruší teritorium. I ta sexualita je u nás víc než jen biologická záležitost sloužící k udržení rodu. Úzce souvisí se vztahem, s vyjádřením blízkosti a důvěry, s vydaností se tomu druhému, s láskou. A to všechno je něco, co svou hodnotu získává právě v té jedinečnosti. Ne každému mohu skutečně důvěřovat, ne každému se můžu vydat úplně, ne každému odhaluji, co mám na srdci (a co pod spodním prádlem). Zkrátka, přilnout a přilepit se tak, aby to stálo za to, se mohu pouze k jenomu. K jedné. A tam je lidská sexualita krásným darem, kterého máme hojně užívat (jak apoštol Pavel trochu odvážně vyzývá - neodpírejte se jeden druhému, snad jen kvůli modlitbě... Anebo se můžeme cudně červenat při četbě Písně písní. (Mimochodem to vypadá, že ti dva milí tam také ještě neměli papíry úplně v pořádku)
Kdosi kdesi říkal, že se sexualitou je to jako se psem (snad dokonce pitbulem) - když je ochočený a na vodítku, tak je to príma mazlíček a přítel člověka, ale když je nezvládnutý, tak ohrožuje druhé i mne. Takže pozor, máme sebou pitbula... Tam, kde sexualita vypadne z toho důvěného vztahu dvou, se stává něčím zraňujícím, druhé i nás samé.
Dobrý příklad je známá epizodka krále Davida s krásnou a povolnou Batšebou (Betsabé). David se dívá z okna a zahlédne koupající se krásku. řeknou mu, že je vdaná a patří k nějakému Urijášovi. Ale to nevadí - David pro ní pošle a ona jde a vyspí se spolu. Nic víc. řeklo by se nevinný flirt, o kterém by dneska ani Blesk nenapsal. Jenže důsledkem toho flirtu jsou mimo jiné dva mrtví: manžel Urijáš, kterého David nechá zavraždit, aby flirt zamaskoval - a pak dítě, které se narodí a zemře. A co ztracené iluze o zbožném a příkladném králi. A pak že to, s kým se vyspím se prý dotýká jenom těch dvou... Tehdy to odneslo dost dalších lidí. A co dneska?
Mluvíme o nezcizoložíš - a často to sklouzává do moralizování a varování. Nešlo by to nějak jinak? Užitečnější, než dělat tytyty, by bylo přece ukazovat, že stojí za to být věrný. Jistě jsou mantinely, které je potřeba vidět a připomínat. Ale nešťastný a kontraproduktivní je přístup těch křesťanů, kteří si svévolně hrají na rozhodčí a druhým pískají auty, fauly a rozdávají ty karty. Lepší než sledovat, co se děje v zámezí, je přece sledovat dobrou hru. Ukazovat dobré příklady, připomínat příběhy věrnosti. Fandit a radovat se, když se hra daří - a povzbuzovat ty, kterým dochází před poločasem dech. Ukazovat, že to jde a hlavně že to stojí za to - i když okolnosti a ty naše pudy nás stahují k něčemu jinému. Co třeba při nedělních bohoslužbách slavit stříbrné a zlaté, či dokonce diamantové svatby? Budeme-li o kráse lásky - i té tělesné - ve věrném a trvalém manželském vztahu mlčet, najdou si naše děti jiný materiál k tématu, a že ho mají na výběr dost.
A věc poslední. Co když se to stejně někdy nepodaří? Co když se vztah z různých důvodů rozpadne? Vyhasne? Co když dokonce člověk zvorá jako král David? Tak je to průšvih. A mockrát jsme viděli, co všechno způsobí. Jak to bolí. A většinou není potřeba žádného rozhodčího, který by to dotyčným řekl, protože to sami dost dobře vědí a nesou důsledky. Je to průšvih. Je to průšvih, ale není to konec. David měl několik legálních manželek a několik dětí - ale zvláštní je, že právě z toho vztahu s Batšebou se mu narodí druhý syn Šalomoun. Davidův nástupce. Ten kdo Izraeli po letech válčení konečně přinese pokoj a postaví Hospodinův chrám. A za mnoho generací se pak narodí další Davidův potomek, Ježíš, který bude mít v rodokmenu u jména Šalomoun červenou fixkou připsanou poznámku: „ten, z té Urijášovi“. Zvláštní. Navzdory tomu, co se zle pokazilo. Navzdory lidské upatlanosti a potrhaným papírům a nezahojeným jizvám, se tady všechno neskončilo. Platí tu to samé, co u mnoha biblických přiběhů - tam kde my jsme v koncích, tam Pán Bůh může ještě něco víc. Hospodin to s námi táhne dál, i když my mu pořád zahýbáme a jsme nevěrní. Nejsme výkvět lidství, ale Hospodin se pro nás rozhodl. A slíbil, že nám bude věrný, jako my to slibujeme svým partnerům. A na rozdíl od nás své slovo drží. Bohu díky. Snad si z něj vezmeme příklad, když máme být tím jeho obrazem. Jdi a nehřeš víc. Amen
