ř 1,16n; 3,28 Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou beze skutků zákona.
„Boží spravedlnost je zjevena v evangeliu - do té chvíle jsem na to myslel s úděsem. Výraz Boží spravedlnost jsem nenáviděl. Měl jsem na mysli spravedlnost, pro niž Bůh je spravedlivý a která ho nutí trestat hříšníky a provinilce. Ačkoli můj mnišský život byl bezúhonný, cítil jsem, že před Bohem jsem hříšník. Mé svědomí bylo do krajnosti neklidné a neměl jsem pražádnou jistotu, že Bůh se dal usmířit mými dostičinícími skutky. Proto jsem nemiloval toho spravedlivého a mstivého Boha a měl ho v nenávisti. I když jsem se mu v skrytu nerouhal, byl jsem pohoršen a prudce jsem proti němu reptal:
Není dost na tom, že nás pro hřích našich otců odsuzuje k věčné smrti a že na nás uvaluje svůj zákon v celé jeho přísnosti? Musí ještě zvyšovat naši trýzeň evangeliem a dokonce i skrze ně nám ohlašovat svou spravedlnost a svůj hněv? Pro svědomí tak krutě otřesené byl jsem z toho až bez sebe a znovu a znovu jsem bušil na to místo ze svatého Pavla v úporné snaze pochopit, co chtěl říci. Konečně se Bůh nade mnou slitoval. Když jsem ve dne v noci rozjímal nad zřetězením těch slov - boží spravedlnost je zjevena v evangeliu - „spravedlivý bude žít z víry“ - začal jsem chápat, že boží spravedlnost zde znamená spravedlnost, kterou Bůh dává a skrze niž spravedlivý žije, má-li víru. Smysl věty je takový: Evangelium nám zjevuje Boží spravedlnost, ale spravedlnost pasivní, to jest onu, kterou nás Bůh ve svém milosrdenství ospravedlňuje prostřednictvím víry, jako je psáno: Spravedlivý bude žít z víry. Jako kdybych se v tu chvíli znovu narodil. Zdálo se mi, že do široka otevřenými dveřmi jsem vstoupil přímo do ráje. Celé Písmo dostalo v mých očích najednou novou tvář....“Takto popsal později okamžik, kdy se mu změnili životní obzory Doktor Martin Luther. A nezatřáslo to jenom jím. Celý křesťanský světe byl najednou vzhůru nohama. Slovo o spravedlnosti, ke které se nedopracujeme žádným dobrým chováním, ale která je nám dána jako vánoční dárek, jako restituce, dědictví - a na nás je to pouze vzít to vážně, to slovo bylo rozbuškou, která podpálila hlavní proud reformačního hnutí. Vlastně nejen za Luthera, ale už za apoštola Pavla i za Ježíše Krista. A dodnes je to myslím myšlenka, která odhaluje střed a východisko křesťanské životní cesty.
Spravedlnost - pojem, které máme ve spojitosti s právním myšlením, vyjadřuje v biblické mluvě naše člověčí postavení před Bohem. Spravedlivý je (zjednodušeně řečeno) ten, kdo má před Bohem hodnotu, kdo za něco stojí. Kdo je Bohu blízko. Kdo se neminul cílem. Kdo jde po správné cestě. Na rozdíl od nespravedlivého, svévolníka, blouda. Smyslem života je být takto spravedlivý. Mít svou hodnotu. A můžeme říct nejen před Bohem. I před druhými, před sebou samým. Jen těžko se žije, když víme, že si nás nikdo nemá za co vážit, když si sami sebe nemůžeme vážit. Kde ale vzít tuhle spravedlnost a nekrást? Stále znovu - od Pavla, přes Luthera až do dneška se vnucovala představa, že spravedlnosti - toho dobrého života - musíme dosáhnout. Spravedlivý je ten, kdo se spravedlivě - řádně, poslušně, zbožně, vhodně - zkrátka dobře chová. Kdo správě věří, kdo správně žije - kdo se alespoň trošku snaží. Nekradu, nelžu, nepodvádím ženu. Pravidelně se modlím. Tak to musím mít u Pána Boha dobré. Alespoň něco málo musím udělat. Kupecká logika - něco dám, něco dostanu. Kdo nedá, nedostane - případně dostane výprask či pujde do pekla. Křesťanský život jako snaha neudělat chybu. Kontrolovat se, jestli je všechno v pořádku. Šílený obraz Boha jako účetního, před kterým se musíme klepat. To Luthera nejvíc dráždilo, trýznilo. Copak před takovým Pánem Bohem se dá žít? Takového Bohu mohu milovat? Jaký je náš obraz Boha? Milujeme ho nebo se před ním klepeme (strachy)?A jakými odpustky si chceme spravedlnost před ním dokoupit?
Biblická spravedlnost je něco úplně jiného, pochopil Luther Pavla. Ne, že žiji spravedlivě, že se snažím - ale že se Bůh rozhodl mi spravedlnost přičíst. Dát, zadarmo, bez podmínek. Každému. Jsi spravedlivý - pro Ježíše Krista. Patří ti moje přízeň. Vlastně s tím nemůžeš nic dělat. Buď přijmout anebo nechat být. Chytit se toho, spolehnout se na to. To je ta víra - či přesněji důvěra. Spolehnutí. Nechat se obdarovat. Víra není žádný zbožný skutek, ale (v tomto případě) natažená ruka, která se chytá té Boží spravedlnosti, té Boží restituce. Je za tím úplně jiný obraz Boha. Nemusím se snažit, trapně šplhat, abych dosáhl jeho uznání. Nemusím vůbec nic - jen vzít na vědomí tuhle skutečnost, že mám cenu, hodnotu, jsem „ospravedlněn“ - použijeme-li ten termín. To bylo a je něco osvobozujícího. Zvlášť když je doba náchylná k tomu zdůrazňovat, že člověk je hříšný a že přijde do pekla - pokud se nebude víc snažit. Že má jen to, co si zaslouží. Že každý je svého štěstí strůjcem. A co si neodpracuje sám, to si může dokoupit v nějakých odpustcích, které mu naspořilo těch pár svatých, kteří spravedlivě žít dovedli. Nic takového. Rozohnil se doktor Martin. Bůh nám spravedlnost dává, zadarmo, člověče jsi svobodný od všeho vykupování si boží přízně.
Jsem svoboden od toho stále se snažit někomu zalíbit. Můžu zahodit všechny své mindráky - že nezvládám, že vždycky nežiji tak, jak se má. To první a základní je, že Bůh mě bere, ospravedlňuje. Dává mi tak svobodu.
Křesťan je svobodným pánem všeho a všech. Snad nejslavnější Lutherova věta. Něco neslýchaného, pro mnohé nepřijatelného. Vždyť co člověk s takovou svobodou udělá. To si snad může dělat co chce? To neplatí žádná pravidla? Nejvíc to samozřejmě vadilo a vadí těm, kdo by chtěli druhé podřídit nějakým svým zájmům, nějakému učení, těm, kdo by druhým chtěli nalajnovat život, aby žili správně. Křesťan je svobodným pánem. Nic nemusí. Samozřejmě tato svoboda mohla být a byla chápána mylně (stejně jako za apoštola Pavla). Podstatně totiž je, že je to svoboda, kterou dává Bůh. Svoboda která se neobejde bez Boha, mimo Boha. Svoboda, která ví, že je od Boha. K takové svobodě patří, že hledá, jak s tím darem svobody naložit. Ne protože se to musí, ale prostě tak - z vděčnosti. Z radosti. Ve svobodě. Jen hlupák přece prošustruje to co obdržel v restituci. Moudrý člověk majetek udržuje a zhodnocuje. Křesťan je svobodným pánem všeho a všech - ano to je to první, ale Luther pokračuje: křesťan je zároveň služebníkem všeho a všech. Osvobození, ospravedlnění z pouhé milosti mne vede ke službě. Bez toho nejsem skutečně svobodný. Bylo mi dáno a proto dávám. Nikoli obráceně. Svoboda nebo otroctví.
Být ospravedlněn ve víře ale neznamená, že všechno je najednou v pořádku. Že jsem se jako mávnutím kouzelného proutku změnil (ve slušňáka) „Křesťan je stále spravedlivý a stále hříšník (semper justus, semper pecator). Hřích zároveň zůstává a zároveň není.“ Žijeme v napětí. Žijeme z Boží spravedlnosti, ale hřích v nás je zakořeněn a musíme s ním počítat. Apoštol Pavel se dokonce děsí toho, jak moc ho hřích ovlivňuje - vím co je dělat dobré, a přece působím zlo. Nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci... Je to v nás a žádnou křečovitou snahou to ze sebe nedostaneme. (I kdybych utekl do kláštera, byl denně v kostele, s rychlými šípy poctivě vyplňoval políčka Modrého života) Když ale vím, že jsem ospravedlněn, tak se na svou hříšnost mohu dívat svobodně, nemusím si zoufat. Nemusím si myslet, že špatně nebo málo věřím, když stále hřeším. V této svobodě (hraničící s herezí) doktor Martin s nadsázkou dokonce řekne, že někdy je lepší si zahřešit. Abych si snad nemyslel, že se díky svému příkladnému životu obejdu bez Boží milosti. To je totiž to nejhorší, čeho by ďábel mohl dosáhnout. Jako by to bylo skoro až znevážení hříchu - ale právě tímto se mu bere jeho ostří - totiž to, že nás vzdaluje od Boha. Máme vědět, že ani ten největší hřích nás od Boha nemůže oddělit. Naopak - právě tam jsme Bohu nejblíž, protože poznáváme jeho milost. A to je ta nejlepší cesta, jak svou hříšnost překonávat. Trpělivě až do druhého Kristova příchodu. „Život křesťanův není v klidu, nýbrž v pohybu. Není v bytí, ale ve vznikání, ne ve vítězství, ale v bitvě, ne ve spravedlnosti, ale v ospravedlnění, ne v čistotě, ale v očišťování.“
K tomu všemu Luther dospěl při poctivém a dlouhodobém studiu Písma. Kde jinde můžeme najít to nejdůležitější, na čem stojí víra a život? Kde jinde se dozvědět právě o tom ospravedlnění, které se nás týká, i když jsme pro to nic neudělali. Dokonce řekne: Jako křesťané jsme „Stvořeni slovem Božím“ - slovo, kterému nasloucháme a kterým se necháme povzbuzovat, napravovat, směrovat - to z nás činí křesťany. Střízlivé slovo Písma, ve kterém slyšíme Boží oslovení: „tohoto slova se držím, ať už v sobě cítím cokoli. Kdyby šlo pouze o to, co cítím, byl bych ztracen. Avšak pravda Slova platí nad mými city i nad city celého světa. Je to tvrdý boj: dát na Slovo navzdory tomu, co cítíme a vidíme.“ Nevím, co jiného říct, než to, že je to opět úžasně osvobozující! Nehledat v sobě - ve svém nitru, které bývá zmítáno ledasčím (o čem ani někdy pořádně nevíme, jak by připomněli psychologové), nehledat v přírodě (která stejně ty poslední otázky života nezodpoví), nehledat ve druhých (kteří mohou zklamat stejně jako my sami), ale základ na kterém stojíme hledat jenom v Bohu, v jeho slovu, tak jak zní z Písma. To podstatné je mimo nás, tedy mimo to, co my můžeme zkazit. A právě v tom je ta síla, kterou svědkové víry včetně Luthera - a doufám i nás - objevují:
Jen jsem božímu slovu dával průchod, kázal je a psal, jinak jsem nedělal nic. A zatímco jsem spal, zatímco jsem se svým Filipem a Amsdorfem popíjel vitemberské pivo, samo Slovo způsobilo, že papežství osláblo o více, než mu kdy odrolil který vladař nebo císař. Já jsem to neudělal. Slovo to způsobilo a pořídilo. Nechal jsem je jednat.
„Nedej se zmást zbožností stavěnou na odiv. Nejméně dbej toho, že se dovolává vnitřních prožitků.“
Jaká je skvělá věc být křesťanem a mít svůj život skrytý ne na nějakém odlehlém místě jako poustevník, ani zase jenom ve vlastním nitru, které je temnou propastí, nýbrž v samotném neviditelném Bohu, to znamená žít uprostřed věcí světa a přece se živit tím, co není vidět nikde jinde než právě v nuzném znamení Slova a na ně jediné slyšet!“
Život uprostřed světa, ne v nějakém zbožném útulku, svobodně ale přesto nesen a veden tichým a skrytým působením Božího slova. To je pro Luthera něco úžasného.
Snad jen na okraj (a na probuzení) - už padla zmínka o pivu - zvláště to wittemberské - bylo zřejmě Lutherovým oblíbeným nápojem - nejen jako pochutina - ale jako výtečná medicína proti ďáblovi - neboť je prý „náramně močopudné“ - a tak si při každé cestě na onu místnost připomínal, jednak kam ďábel chce dostat boží jméno a dílo ospravedlnění - totiž mezi výkaly - a zároveň se cvičil v uvědomění si toho, že na ono místo patří ďábel sám a jaký k němu mít tedy správný postoj. čím častěji, tím lépe. Není nad to smět Satanovi vítězně rozkázat: To si vypiješ! (v jiné souvislosti - To si sežereš). A o ďáblu mluvil ještě jinak, ale to se do kázání snad ani nehodí.
A na závěr přeci jenom jedno varování - Boží slovo a milost jsou jako sprška, která se rychle přežene a nevrací se tam, kde už jednou sprchla. Sprchla na židy, ale je to pryč. Nemají už nic. Pavel ji zanesl do řecka, ale je to pryč, mají teď turky. Pak sprchla na řím, ale je to pryč, mají teď papeže. A vy němci si nenamýšlejte, že ji budete mít věčně. Nevděk a pohrdání jí nedovolí zůstat. Kdo můžeš rozumět, pochop. Líné ruce nebudou mít co sklízet...“ Nevděk a pohrdání. Nezájem. Lenost. To nás ohrožuje nejvíc, protože to brání tomu, aby k nám mohlo boží slovo proniknout. Ale ve chvíli, kdy mu dáme prostor, kdy o něj budeme stát, tak to slovíčko bude samo působit - že se budeme až divit. Amen
