Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil, a budeš jíst a nasytíš se, pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu přísahat.
Z čeho míváme největší radost? Asi hlavně z věcí a skutečností, které si nemůžeme sami zařídit. Koupit, vytvořit, odpracovat. Těší nás dárky. Něco, co jsme si nijak nezasloužili a přece to najednou je. Něco jsme nečekali a přece se to stalo. Naše děti, životní partner či partnerka, blízkost přátel, krása přírody, zdraví, život. Víra. Láska. Naděje. Svoboda.
Nevím jak vy, ale já nemůžu říct, že bych se o to všechno nějak snažil a zasloužil si to. Spíš naopak. To všechno k nám přichází prostě jen tak (jakoby spadlo z nebe) a my žasneme. Rozzářené oči dětí u vánočního stromku. Radost z nečekaného. To jsme pak panečku vděční... - no, někdy zapomínáme. A proto podle církevní tradice slavíme také jednu neděli, kdy se o vděčnosti, o děkování má mluvit hodně nahlas. Slavíme ji dnes.Vděčnost není samozřejmá. Dost na ní zapomínáme. Zrovna nedávno jsem zapomněl presbyterům poděkovat za roznos časopisu - hezky jsem jim na papírek napsal pokyny, co všechno mají udělat a jak - ale na slůvko „děkuji“ jsem zapomněl... Možná je to jen pocit a příznak stárnutí - ale zdá se mi, že se dnes nějak obecně méně děkuje. Všudemožně - třeba v obchodech - odvezu si horu věcí v nákupním vozíku, prodavačce strčím platební kartu, seberu účet a odejdu. Proč děkovat? Vždyť sem zaplatil a to docela dost! Za své peníze mám nárok na pořádné služby. Vždyť firma je tu od toho, aby mě pěkně obsloužila, děkovat by měla ona mě, že sem jí dal vydělat. Doktor je placen za pořádnou práci. Za své daně mám nárok na zdraví. Mám nárok na to... Mám nárok na ono...
Celkem rychle jsme si zvykli na to, že v naší bohaté společnosti máme skoro všechno. A můžeme to mít hned. Žádné fronty na banány... Žádné mandarinky pouze na vánoce. Nová kniha jenom ve čtvrtek. A když něco není, tak jsme rozčílení - co to je za pořádek! Já chci to a ono...Já chci... Já mám nárok... Já sem si na to poctivě vydělal... Já si to zasloužím... Je toho čím dál méně, z čeho bychom se mohli radovat jako z něčeho nečekaného. Z něčeho, co vůbec nemuselo být. A tak si odvykáme děkovat.
Izraelci stojí před zaslíbenou zemí. Je to země plnosti. Blahobytu, radosti. Požehnaná země. Jistě by si mohli říct - no konečně! Dálo nám to fušku, čtyřicet let pouští - to jsme se nadřeli. Už jsme si to zasloužili. S nepřáteli jsme zatočili, však jsme namakaní... máme nárok na nějakou krásnou zemi. Máme nárok na šťastný život. Jenže právě na tom začátku pobytu slyší - nezapomeň! nezapomeň Izraeli, že to je země, o které Bůh přísahal že ji dá tvým otcům - nedostal jsi ji proto, že by sis to zasloužil. Dostaneš veliká města, která jsi nestavěl. Domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil. Vykopané studny, které jsi nevykopal. Vinice a olivoví, které jsi nevysadil. A budeš jíst a nasytíš se... pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví... To je síla. Izraelský lid - lid víry tu stojí jako ten, kdo všechno, co má - má darem. Vůbec si nemůže myslet, že má na něco nárok. Vždyť všechno dostal.
Rýpalové by mohli říct - no to byli ti první, ti to dostali - my ostatní jsme museli poctivě obdělávat, stavět, šetřit... Jenže právě tenhle příběh si Izraelci měli stále připomínat jako východistko své víry. Východisko svého pohledu na svět. Jistě - mohu se na nově postavený dům dívat jako výsledek šikovnosti rukou - ale mohu se na něj dívat jako na Boží dar, za který sluší poděkovat. Na polích se toho dost urodilo - jistě za tím je spousta zemědělcova snažení a umu - ale mohu to vidět jako dar. O zdraví mohu pečovat, sportovat a cpát se vitamíny - ale přitom mohu za zdraví také děkovat jako za dobrý dar. Na věci okolo nás se dá dívat různě. Víra nás zve k pohledu vděčnosti. A všímat si spíš toho, co být nemuselo a přece je... Budeš jíst a nasytíš se, budeš mít všeho dost, kalich tvůj bude oplývat... pak Izraeli nezapomeň na Hospodina... Už tenkrát věděli, že čím víc toho člověk má, tím větší nebezpečí hrozí, že zapomene na Dárce, na Hospodina...
Vděčnost je základní postoj víry. Brýle kterými se díváme na svět. Na svět, který jsme si sami neposkládali z atomů. Na svět, do něhož jsme si narození sami nezařídili. Spásu přece přijímáme z pouhé milosti. Nový život jsme si nezasloužili žádnými usilovným snažením a dobročiným úsilým - ale prostě proto, že nám ho daroval Kristus. Ke vzkříšení se sami nijak nedopracujeme, ale nezbývá než doufat, že nás Bůh vzkřísí a nebude chtít nějaký výkaz naší dobročinnosti...
Je to zvláštní - vděčnost za to co máme, nás může ochránit právě ve chvíli, kdy nic nemáme. Možná právě proto, že nás učí objevovat, že toho i tehdy máme dost. Že nás učí čekat nečekané. Být otevřen obdarování. Učí trpělivosti. A myslím, že je to zkušenost mnohých, že vděčnosti se člověk naučí právě když toho moc nemá. Vedle výměnného pobytu v Německu nebo v některé bohaté zemi, by myslím stálo za to navštívit na pár dní či měsíců třeba Ukrajinu, nebo některou Africkou zemi. To pak jde vděčnost od srdce, když teče teplá voda nebo je v obchodě k dostání alespoň tvrdý chleba.
Vůbec nejlepší je asi děkovat úplně za všechno, třeba i za těžkosti, které nás vytrhly z povrchnosti. Karel Kryl to krásně vyjadřuje ve své písni: „Děkuji“ - „Děkuji. - Za bolest, jenž učí mne se tázat. - Děkuji za nezdar: ten naučí mne píli, abych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. - Děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře pro radost, pokoře bez područí. - Za slzy děkuji: ty naučí mne citu k živým, kteří žalují a křičí po soucitu.“
Ježíšovo veřejné působení začíná podle Janova evangelia znamením proměnění vody ve víno. Na svatbě došlo víno. To je konec, trapas, ostuda. Ale tam, kde my končíme, tam Ježíš začíná - a plní číše doplna. Přesmíru - a nám nezbývá než děkovat a radovat se, protože tahle runda už je navíc. Navíc nad to, co jsme si zasloužili, na co stačily naše možnosti. Už nemusela být, ale přece je. Vždyť už jsme na téhle životní svatbě mohli jen smutně hledět do prázdných džbánků - a přitom si smíme užívat. Smíme věřit v lásku a odpuštění. Smíme mít naději na smíření. Smíme očekávat ještě další a lepší víno. Smíme se těšit na to, co třeba ještě není, ale bude. Bez toho, abychom si to nějak zasloužili, předplatili si. To je důvod ke vděčnosti, i kdyby se na polích neurodilo a náš zaměstnavatel zkrachoval.
A tak nezapomínejme říct „díky Pane za ty dary...“ Díky tobě toho máme docela dost. A nechceme zapomenout, že to není samozřejmé. Že to nemuselo být.
Ke vděčnosti patří také umění dávat dary. Rozdávat těm, kdo si třeba nezasloužili. Kdo toho nedostali tolik co my. Vždyť přece víme, že jestli něco máme, není to naše, ale máme to darem. Tak proč se nepodělit. Aby měl každý důvod ke vděčnosti. Amen
