Nevím, jestli by byl apoštol Tomáš nadšený z toho, že k jeho jménu už neoddělitelně patří přízvisko „nevěřící“. Ale třeba by se k němu hlásil - jako patron všech pochybovačů. A všimněme si, že Tomášova nedůvěra a pochyby nejsou v tom příběhu odsouzeny. Naopak - Ježíš tu vychází vstříc Tomášovým pochybnostem. Ve víře je i místo pro pochyby, pro otázky. Není potřeba se s nimi skrývat a stydět se za ně. Ale na druhou stranu - není také na místě si je hýčkat, ten příběh směřuje k jejich překonání. „Nebuď nevěřící, ale buď věřící“ - tam Ježíš doslova Tomáše vyzývá.
Jak to začalo? První den po sobotě (na velikonoční neděli) - se Vzkříšený setkal s učedníky. A Tomáš tam nebyl. Když se s nimi setkal podruhé - to bylo osmého dne - čili opět v neděli - to už tam Tomáš byl. Povelikonoční církev žije od neděle k neděli.
Jaktože Tomáš tu jednu neděli nebyl s nimi? Jaktože nepřišel na bohoslužby? Spal? Nebo pracoval? Nechtělo se mu? Vypadá to, že o něco přišel - a je to na škodu i jeho víře... Snad to znáte - čas od času se bohoslužby povedou, třeba i kázání, atmosféra - člověk najednou prožívá, že to je ono, slyší že tady Bůh mluví i k němu. No a jak těžko se to předává těm, kdo zrovna nepřišli. A jak často si říkám - tak tohle by měl slyšet nebo zažít ten či onen, to by mu pomohlo nebo dodalo odvahu, odpovědělo na jeho otázky. Jenže zrovna nepřišel... Taková neděle není pokaždé - jenže jak to udělat, aby se člověk strefil zrovna do té, která se povede?
Podobně je to i s Tomášem - jednou tam nebyl a učedníci něco prožili - najednou věděli, že Kristus žije, že je s nimi a bylo jim to tak jasné - a chtěli by to předat i Tomášovi - jenže ten říká: Ne. Dokuď neuvidím a nesáhnu si, neuvěřím. Vidíme jak těžké je předávat víru. Předávat něco, co sami prožíváme, co je nám přece tak jasné a co se nám zdá tak očividné. Učednící, ti co byli nejblíž, na tom byli úplně stejně. To je nakonec docela povzbudivé.
Tomáš nevěří. A ty námitky známe a slýcháme je kolem sebe. A klidně si přiznejme, že ani nám se nevyhnou. Někdy je nám to prosté slovo málo a rádi bychom nějaký důkaz, nějaké potvrzení. Někdy prostě pochybujeme. Jenže jsou pochyby a pochyby. Můžou být pochyby hýčkané, pochyby jako taková póza, kdy máme potřebu dát druhým vědět, že mi hned na všechno neskočíme. Že si nezadáme, abychom věřili kdejakému nesmyslu. Pochyby, kdy vlastně ani nestojíme o to, aby byly vyvráceny, abychom je přestali mít. Myslím, že ta Tomášova pochybnost a nedůvěra je jiného rázu. Tomáš je možná pochybovač, možná skutečně nevěřící - ale hledá odpověď. Skutečně stojí o to, aby uvěřil. A proto příští neděli příjde. Už je s učedníky, je na bohoslužbách a dychtivě poslouchá... Jaký rozdíl mezi ním a těmi, kdo často tak smutně a zkroušeně říkají, že by je snad i víra zajímala, že něco hledají, ale že pochybují a nerozumí tomu a tomu a proto nemohou věřit - jenže na rozdíl od Tomáše nepříjdou, aby mohli porozumět, aby své pochyby koneckonců i svěřili ostatním učedníkům - nepříjdou aby nakonec i oni mohli zažít to, co Tomáš.
Kristus je najednou zase mezi učedníky - a už stojí před Tomášem a už ho zve - No tak si šáhni, ty Tomáši. A nebuď už nevěřící, ale buď věřící! Ježíš přichází vstříc Tomášovým pochybám. Ukazuje se mu. Bohoslužby se vydařily a Vzkříšený teď stojí před Tomášem v plné kráse Ukřižovaného. Pochyby jsou pryč (alespoň na čas). A pozoruhodné tady je, že Tomáš si vůbec nešáhne - jakoby mu došlo, že je to přece hloupost, že jsou věci, na které si šáhnout nejde, a přece můžeme - ba musíme věřit. Je možné si sáhnout na lásku a na naději? Ne - a přece věříme tomu, koho máme rádi. I bez důkazu a možná trochu bezhlavě. S možností, že si nabijeme. A s vírou je to podobné. čemu by nám koneckonců i ten dotek pomohl? Jak dlouho by v nás zůstal? A byla by to víra? Změnilo by to nějak náš život? Nezařadili bysme si ten dotek prostě mezi stovky dalších všedních doteků, které už pro nás nic neznamenají? Nezařadil by se tak Kristus prostě jenom do řady přírodních veličin, které si můžeme ošahat, prozkoumat, popsat - zařadit do systému - … a pak na ně zapomenout? - Tak to teda ne. Víra si nemůže sáhnout. Víra musí žít v napětí. To Tomáš najednou ví - a místo sáhnutí řekne úžasnou větu - vyznání: Pán můj a Bůh můj! Nikde jinde v novém zákoně neslyšíme takovéhle vyznání, takhle natvrdo řečené, že Ježíš je Bůh. Později církevní otcové rozvinou trojiční učení o jednotě otce syna a ducha - ale to Tomáš netuší. Pro něj je to úžasný objev. Rozpoznání, že ukřižovaný žije - a hlavně že je tu i pro něj. Je to můj Pán a můj Bůh. Kéž bychom i my takhle mohli užasnout.
Pozoruhodné, že právě skrze pochyby se zrodilo takové vyznání. Snad jako chvála pochyb. Těch skutečných, které hledají odpovědi a nejsou jen výmluvami. Chvála pochyb, které se nespokojí s lacinou náboženskostí, nerozplývají se nad každou větou, která zní trochu zbožně - a přitom je to nicneříkající fráze, nebo dokonce nesmysl. Tomáš nechce svou víru stavět na něčem, co by mu časem spadlo jak domeček z karet. Tomáš je dobrý stavitel, který chce stavět na pevném základu.
Ono mu totiž vůbec nejde jenom o to vidět - on chce vidět na jeho rukou stopy po hřebech a vložit do nich prst... Ty jeho pochyby jsou dost konkrétní. Možná, že i věří, že se učedníkům zjevil nějaký duch. Ale jeho přece žádný duch nezajímá - byť se tvářil ohromně a dělal všelijaké kejkle. Jeho zajímá skutečný Ježíš - totiž ten ukřižovaný. Zajímá ho, jestli byl skutečně vzkříšen ten, kdo miloval své až na kříž. Jestli je skutečně pravda, že pravda a láska v konkrétní podobě Ježíše z Nazarétu zvítězila na lží a nenávistí. Jestli ano, tak tomu chce věřit a pro to chce žít. Všechno ostatní je pro něj bezcenné.
A ještě jinak - Tomáš chce vědět, jestli ten, co se ukazuje jako Vzkříšený, byl skutečně ukřižován. Jestli to nebyla jen nějaká fraška, jak později budou mnozí bludaři tvrdit - totiž, že Ježíš na kříži umřel „jenom jako“, protože to by přece bylo Boha nedůstojné, aby se nechal ukřižovat. Že se Bůh vlastně nestal skutečným člověkem, ale jenom na sebe oblékl člověčí kostým - a z toho těsně před smrtí nějak zázračně vyklouznul. Tak jestli to bylo takhle, tak takový „takyspasitel“ je Tomášovi úplně ukradený. Protože netrpěl-li skutečně Kristus na kříži - potom všechno to, co říkal o lásce a o Bohu a o odpuštění je nevěrohodné, jsou to jenom slova a nic víc.
Tomáš dobře pochybuje. Jde do hloubky. A Bohu díky k němu vzkříšený Kristus přichází a prokazuje se mu jako ukřižovaný Ježíš. Ukřižovaný byl vzkříšen - a Vzříšený je stále ten Ukřižovaný. Kříž nebylo žádné Boží divadlo, kde je všechno naaranžované jenom jako a ve kterém se už tak nějak automaticky počítá s happyendem vzkříšení. Tekla skutečná krev a zely rány - a ty rány na sobě nese i ten Vzkříšený, žádná zázračná mastička mu je nevyzmizíkovala.
A on se za ně před námi nestydí, neskrývá je. Snad abychom se ani my nemuseli stydět před ním za rány, které jsme v životě utržili. Za všechna zklamání a podrazy, za vnitřní zranění. Za rány uštědřené cizími i blízkými. Za rány, které bychom chtěli Bohu vyčíst, ale nemáme odvahu jako Job. Za rány, které skrýváme před druhými, před Bohem a snad i sami před sebou. Ježíš ukazuje, že před ním své rány vůbec nemusíme skrávat. Právě proto, že nese své rány, může uzdravit i ty naše. Vždyť jeho ranami jsme udraveni, píše Izajáš...
A když tohle Tomáš vidí - tak padne na kolena a vyzná: Pán můj a Bůh můj. Tobě chci věřit, na tomhle má smysl zkusit něco postavit.
Viděl a uvěřil - a Ježíš (spíš nám, než jemu) dodá: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili... Cesta víry je možná i bez vidění (snad dokonce nutná). Je možná bez toho, abychom měli nějaký důkaz, bez toho, abychom museli každou neděli prožívat krásné a povznášející chvilky. Ta zvěst, že ukřižovaný byl vzkříšen, a že Vzkříšený je ten Ukřižovaný - ta zvěst tu je stále. I když je kázání zrovna nudné a neoslovující - platí, že Bůh přichází mezi nás a bere na sebe náš úděl, pěkně to od nás schytá - a přece za námi znovu příjde a řekne: Pokoj vám! Zkusme to spolu znova. Amen
