Slyšeli jsme poslední z těch úvodních příběhů, které si Izraelský národ v zajetí Babylonském vypráví o základech lidského života. Poslední příběh, který mapuje naši lidskou situaci. Ne situaci kdysi v minulosti, ale právě to v čem žijeme také my, co je okolo nás.
Začíná to pěkně. Celá země byla jednotná v řeči a činech. To je krásné, tak nějak si představujeme harmonickou společnost. Vysněnou jednotu lidstva. Ráj. Jakoby se po té devastující potopě lidstvo konečně umoudřilo a začalo sekat dobrotu. Všichni si rozumějí, všichni se snaží o totéž.
Hezky v jednom šiku. Chtělo by se už jen vykřiknout: Proletáři všech zemí spojte se! Nebo snad „Křesťané všech zemí, vytvořme jednu církev!“ Hezky ruku v ruce. Žádné hádání, žádné odlišné názory – nebyla by to krása? Všichni by jenom zírali. Jak se pěkně umíme domluvit a pracovat na nějaké stavbě (stavbě pokroku, stavbě míru, či dokonce na stavbě Boží.)
Celá země byla jednotná v řeči a činech. Jednota může být krásná, jednota může být ovšem nebezpečná a zrůdná. O jednotě často a rádi mluví ti, kdo by chtěli ostatním vnutit právě to své (jediné správné) pojetí jednoty, svá měřítka, svou cestu. Budete jednotní podle nás – a kdo nebude, pro toho máme „lágry a komory“ (jak zpívá Karásek).
O jakou jednotu máme stát? Jaká jednota je dobrá? Kde je něco, co dává lidské společnosti tu pravou jednotu?
Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tohle jednotné lidstvo táhne na východ. Stěhování národů. Proč zrovna na východ? Když se podíváme do biblického zeměpisu a když si vzpomeneme na příběhy ze začátku knihy Genesis - tak si uvědomíme, že na východě byla podle těch příběhů zahrada Eden. To krásné místo, odkud vyšel život. Kam byl člověk postaven a kde mu bylo dobře, protože žil s Bohem a důvěřoval mu. Odtamtud byl člověk vyhnán, když tu důvěru ztratil. Tam jde sjednocené lidstvo. Jakoby se tam chtělo vrátit.
A není asi nic špatného, že se o to snaží. Nebylo řečeno, že by se o to neměli lidé snažit. Hledat ztracený ráj. Hledat místo, kde život bude stát za to. To je přece lidské, o to se konec konců snaží všichni lidé, kterým o něco jde. Všechna náboženství. Všem nám je společná touha po ráji, po té původní naplněnosti života. Ale opět - jde o to, která cesta tam vede a jak se po ní jde. Kudy dojít k té naplněnosti života. Kde najít jeho smysl a zajištění?
V dnešním příběhu se nám to jednocené lidstvo nějak zastavilo. Na pláni Šineár. Snad že mu došel dech. Zůstali stát uprostřed cesty do ráje. Ustrnuli. Ona taková prostorná pláň, to svádí k zastavení – když je vidět do dálky a cesta se zdá beznadějně dlouhá. Slunce pálí, komu by se chtělo pokračovat? Proč vůbec někam chodit a něco hledat, když se dá i dobře usadit. Proč si ušlapat nohy? Proč to nezkusit jinak než hledáním, následováním, důvěrou? Tohle nebezpečí číhá na každého. Usadit se, zbačkorovatět. Vzdát cestu do zaslíbené země. To pak člověka ovšem začnou napadat různé nápady.
Tu si řekli vespolek: Nuže nadělejme cihel a důkladně je vypalme. Důkladně je vypalme. Ať něco vydrží. Tady se bude stavět něco velkého. Na materiálu se nesmí šetřit, musí nám to vydržet dlouho, nejlépe navěky. Tady nám to vyhovuje a už se nikam nehneme. Cihly místo kamene, asfalt místo hlíny. To nebude žádná dřevěnice, ale hrad. Nedobytný. To, co postavíme, nám hned tak nespadne. Nikdo nám to nezboří. Nikdo nám nebude bořit a nabourávat naše představy o sobě.
Lidstvo putující k ráji se proměnilo v lidstvo usazené, lidstvo, které se chce zajistit. Už nechce jít dál, ale když je ten ráj tak daleko a cíl putování v nedohlednu – tak to uděláme obráceně. Ráj bude tam, kde jsme my. Nějak si ho postavíme. Materiál k tomu si vyrobíme. Nebudeme brát to co je, ale sami si naděláme cihly. Za nějakým Bohem nebudeme chodit, my si ho stáhneme na zem. Bude tam, kde ho potřebujeme a kde ho chceme.
Nuže vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Město a věž. Město jakožto symbol společnosti, která se uzavírá za hradby, opevňuje se proti druhým. (to jak známo nejlépe posiluje jednotu, když je jasný nepřítel, je jasné, kdo je s námi a kdo proti nám). A věž – ta zas v tomto lidském stavitelském projektu zajišťuje kontakt s božstvem. Zajišťuje náboženské zdůvodnění lidského konání, něco, na co by se dalo ukázat a říct – Bůh je s námi, na naší straně, máme ho nadosah. Věž sahající do nebe - tady nejde o výšku, ale o smysl (o funkci) – babylóňané stavěli takové věže (svatyně, zikuraty) – měly několik pater a v tom nejvyšším se setkávalo nebe se zemí (také se mu říkalo nebe). To je ta babylónská věž – lidský pomník - svatyně, kterou si člověk postavil, aby měl nebe na dosah, po ruce, na zavolání.
Kde jsou naše babylonské věže? Naše pomníky, kterými chceme dosáhnout k nebesům? Kterými si dokazujeme, že my na to máme? Kterými si namlouváme, že už se o nic nemusíme snažit? Že máme koneckonců i toho Pána Boha nadosah, abychom si jím posvětili své plány a rozhodnutí?
Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Tak tohle je smysl toho všeho. Udělat si jméno a tím udržet jednotu. Jestli se v souvislosti s tímto příběhem mluví o lidské pýše, tak (s výhradou) asi tady. Udělat si jméno – to v biblickém chápání znamená jediné – člověk chce udělat něco, co mu nepřísluší. Dát svému životu a svému konání tu nejvyšší hodnotu. Sám si dát smysl. Zvěčnit se. Dát si jméno – to je opak toho, co budeme slyšet v následujících příbězích – Abram dostává od Hospodina nové jméno, stejně tak Jákob a další. Vyvolený lid své jméno, smysl své existence dostává, nemusí a nemůže si ho dát sám.
Učiňme si jméno, tak nebudeme rozptýleni - to ale nemusí být pýcha. To je lidská reakce, když se ztrácejí základní životní jistoty. Když člověk chce přemoci nějaký strach, prázdnotu, nenaplněnost. Ať už se to všechno ozývá samo od sebe, nebo k tomu člověka doženou druzí lidé. Pokud člověk svou jistotu (slovy Komenského „Hlubinu bezpečnosti“ nemá nebo nenalezne v Bohu, pak je tu únikové řešení: Učinit si sám jméno. Pojistit svou existenci, zvednout si sebevědomí, vytáhnout se před druhými, snad i před Bohem. Utužit jednotu, najít nějakou partu. Stáhnout se do nějakého stáda. Postavit nějakou babylonskou věž (zbytečnou, ale za to hodně velkou). Potom ten strach, prázdnot a úzkost tolik nedoléhají. Ale je to jenom únik.
I sestoupil Hospodin, aby se podíval. Oni se snaží, staví věž až k nebi a on musí sestoupit, aby se na tu titěrnost podíval. Ledacos o čem si člověk myslí, že sahá do nebe, nebo je to alespoň světové, není z Božího pohledu ani vidět.
A pak přijde zmatení jazyků. Tahle cesta k žádné jednotě nevede. Ti kdo si chtějí učinit jméno si přestávají rozumět sami mezi sebou. Úniková řešení nikam nevedou.
Zmatení jazyků bývá věttšinou chápáno jako trest. Jenže, ona je to v tom také milost. Dar. Ochrana proti té falešné jednotě, která staví člověka a jeho dílo na vrchol všeho.
Obohacující různost, která nás nutí společně se domlouvat, poznávat se – a nikdy se nám to úplně nepodaří, protože jsme zkrátka jiní a druhému nikdy úplně neporozumíme, do duše mu neuvidíme. A tak se musíme naučit toho druhého brát i s jeho odlišností a nesnažit se všechno sjednotit a odlišnosti vymazat. Různost jazyků jako dar a šance, jak třeba znovu společně začít hledat nějakou lepší jednotu, než o které byla řeč.
I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jména nazývá Bábel – totiž zmatek, že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. Milosrdný a zachraňující Boží zmatek, který narušuje lidské velikášství, všemožná namyšlená předsevzetí, nahlodává zdánlivě všemocné říše. Bábel – to slovo připomíná (a dalo by se snad i přeložit) jako blábol. Blábolov. Tam, kde člověk chce stáhnout nebe na zem, vytvořit si ho z nějakých náhražek, tam jenom blábolí. Tohle velikášské blábolení vede zase zpátky k rozptýlení, opuštění a samotě.
Jak z toho ven? V bibli přichází na řadu příběh o Abrahamově povolání, vyjití. V tom lidském upadání, rozptýlení se začne dít něco úplně nového. Začne se rozvíjet příběh Izraele. Dlouhé cesty Božího lidu. Dlouhé cesty, na které se Izrael bude učit žít v důvěře v Boží vedení, bude se učit používat ten správný stavební materiál – víru, naději a lásku. Nebude stahovat Boha na zem, ale nechá se jím vést. Bude se učit vytrvale následovat jeho cestu.
O svatodušních svátcích pak najednou uslyšíme o tom, jak apoštolové v moci Ducha svatého budou mluvit tak, že jim všichni porozumí. To když se člověk zřekne touhy sám si udělat jméno, ale vezme na sebe Kristovo jméno, když se přestane před druhými i před Bohem opevňovat, ale vezme na sebe cestu Kristovy oběti a služby, pak přestává naprázdno blábolit a zmatkovat, ale najednou se objevuje ta pravá jednota – jednota v Kristu, jednota společenství služby a lásky. Amen
