V kázání na apoštolské vyznání víry jsem minule skončil tím, že víra v křesťanském slova smyslu je důvěrou, která má svůj konkrétní protějšek, k němuž se vztahuje. Apoštolské vyznání teď vlastně skoro až do svého konce bude rozvíjet, kdo to je. Ke komu je ta důvěra vztažena. Nejprve tedy vyznáváme: Věřím v Boha.
Není to dnes už samozřejmé vyznání. V době, kdy apoštolské vyznání vznikalo a možná ještě v době našich prapradědů a praprababiček na tomhle vyznání nebylo nic zvláštního. Spíš naopak. Bůh byl samozřejmý doplněk lidského obrazu světa. Někdo (nebo něco), co do toho obrazu světa patří a o čem netřeba pochybovat. Pochyby a rozdíly začaly až tehdy, když se šlo k dalším článkům - kdo je vlastně tento Bůh? Jenže od té doby už nějaký pátek uplynul a tahle samozřejmost víry v Boha dávno vyprchala. A možná je to dobře.
„Bůh je mrtev.“ Pravil s prorockou naléhavostí v předminulém století filozof Friedrich Nietzsche, syn luteránského faráře. A nebyl to jen nějaký hloupý výkřik. „Bůh je mrtev. Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili! Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil.“ Takovým drsně znějícím prorockým hlasem Nietzsche odhalil - ne jak je to s Bohem, ale jak je to s námi lidmi. Prorocký hlas zaznívá tam, kde si lidé něco namlouvají. Tady je odhalen člověk, který nad sebou nechce mít nikoho a chce si dělat, co sám chce - ten zabil Boha (přestože slovy se k němu ještě hlásí). Jenže jakého boha? Toho, co se dá přirovnat spíš k vševidoucí průmyslové kameře, která do své paměti nahrává všechno, co vidí a před kterou se člověk musí mít na pozoru? Nebo boha, který slouží jako zdůvodnění čehokoli, co chce člověk sám prosadit? Nebo boha, který je chápán jak samozřejmý doplněk našeho světa a hlásit se k němu patří do stejné přihrádky jako hlásit se k nějaké partaji nebo sportovnímu klubu. Nebuďme pokrytci, křičí Nietzsche, vždyť už tomu sami nevěříme. Bůh je mrtev a je třeba si to uvědomit a dotáhnout do konečných důsledků. Jenže kdo nastoupí na uvolněné místo, které tu zbylo? Nietzche mluví o „nadčlověku“ - nadčlověk, „ubermensch“, člověk osvobozený od zákonů, které by mu někdo dával, člověk osvobozený od špatného svědomí, člověk sebevědomý, člověk který ví o tom, že nad ním už nikdo není - ten se ujme vlády. 20.století ukázalo, co takový ubermensch dokáže.
Na jakousi zeď později někdo napsal „Bůh je mrtev - Nietzche“, ale kdosi k tomu připsal: „Nietzsche je mrtev - Bůh“. I když je to vtip, má to cosi do sebe, vyjadřuje to nadhled, který k tomu vyjádření o smrti Boha můžeme mít, ale myslím, že to nesnižuje naléhavost prvního citátu. Bůh - je mrtev. Bůh - nebo spíš modla, kterou někdo považoval a vydával za Boha.
Asi nás překvapí, že už první křesťané byli obviňováni z ateismu. Věřit v Boha, který nemá nějaké vypodobení, kterého si nejde nosit v baťůžku na cestu jako sošku či amulet, věřit v Boha, na kterého nelze ukázat či ho alespoň pojmenovat a v případě potřeby zavolat - to bylo ve své době naprosto nepředstavitelné, to bylo chápáno jako bezbožectví - jako ateismus. Skutečně - nevěříme v boha, kterého bychom si mohli strčit do kapsy (byť jen obrazně) - a posléze třeba za klobouk, nevěříme v Boha, který je samozřejmou výbavou našeho světonázoru, nevěříme v pánbíčka na obláčku, který se s roztomilým úsměvem nebo klackem v ruce na nás dívá, případně za nás vyřeší, co zrovna potřebujeme. Skutečně nevěříme v Boha, který by se dal dokázat, jako se dá dokázat gravitační síla nebo vypočítat Ludolfovo číslo. Klidně můžeme říct s Nietzschem - bůh je mrtev. Ale ta věta vlastně neříká vůbec nic o Bohu. Ta věta mluví o člověku.
A je nakonec dobře, že takový samozřejmý bůh je mrtev. Když to vezmeme vážně, tak teprve pak se nám třeba dá naleznout Bůh živý, nesamozřejmý. Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. Bůh Ježíše Krista.
Dá se nám naleznout. To je to první. Nevěříme v Boha, kterého bychom si vymysleli, který by byl projekcí našich přání a potřeb (a vždycky znovu si musíme dávat pozor, jestli to, co o něm říkáme nejsou jen naše slova a přání, které strkáme Pánu Bohu do úst). Věříme v Boha, který nás oslovuje. Zastavuje. Který k nám promlouvá, často tam, kde jsme to nečekali nebo dokonce nechtěli.
Třeba jako k Mojžíšovi - tam na (dalším) počátku Božího příběhu s Izraelským lidem. Mojžíš pase ovce svého tchána. Egyptské princátko, podivně zachráněný syn Izraelců - už je někde úplně pryč, žije si poklidným rodinným životem, na svůj lid v Egyptě už možná zapomněl. Má svůj dobytek. A teď z ničeho nic ho na jeho cestě, v jeho životě něco zastaví. Keř, který hoří a přitom neshoří. To je ta vnější stránka věci - podivný úkaz, úžas nad něčím, co člověka přesahuje („hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, řekl zase jiný filosof). Člověk nechápe a chce tomu přijít na kloub - chce to prozkoumat. A tak jde blíž - jenže v tom Mojžíš slyší - „Nepřibližuj se sem. Zuj si opánky, neboť místo na kterém stojíš, je půda svatá.“ - dál to prostě nejde. Mezi člověkem a skutečností, které říkáme „Bůh“, je propast. Nejde tomu přijít na kloub, nejde si to prohlédnout, zaznamenat (zkuste si vyfotit oheň - zaznamenáte plamínky, které už za další vteřinu plápolají jinak). Nejde si sáhnout (zkuste si sáhnout na oheň), nejde dokázat. Zařadit do nějaké kolonky věcí, kterým už člověk rozumí, má je v hrsti a může je třeba i využívat. - Co tedy vlastně vůbec jde? O co jde, když se člověk setkává s Bohem? - Přece o to naslouchat.
První co Mojžíš slyší je oslovení: „Mojžíši, Mojžíši“ - Slyší své jméno, ví, že se tu jedná o něj. Věříme v Boha - v Boha, který nás oslovuje. A neoslovuje předně někoho jiného, druhého, ale oslovuje nás - mě. Zná nás jménem, i když se někam ženeme, jako Mojžíš žene své ovce. Bůh není někdo někde na obláčku, nadsvětná síla, jejíž existenci uznáváme nebo ne. Bůh je ten, který nás osobně oslovuje, mluví k nám, zná nás jménem, stejně jako Mojžíše. Mluvit o Bohu má smysl jen potud, pokud mu chceme naslouchat. Ale co nám říká?
„Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ - Bůh se tu nepředstavuje výpisem činností, které dělá a dokáže, nepředstavuje se tu jako nějaký božský zákonodárce, neudává místo pobytu či filosofické vyjádření své podstaty - ale odkazuje na ty, kterým byl Bohem. Tvůj otec, Abraham, Izák, Jákob. Já jsem ten, co byl s nimi. Ten příběh znáš, víš jak jsem je doprovázel, víš, co na své cestě potkávali.
Když máme povědět, co to je za Boha, ve kterého věříme, pak tedy - to je ten, který provázel Abrahama, Izáka a Jákoba. To je ten, který osvobodil Izraelce z otroctví, to je ten, který se dal poznat mnoha dalším, promlouval skrze proroky, to je ten, kterého potkáváme v působení Ježíše z Nazaretu, to je ten, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, to je ten, který drží při životě církev až do dnešních dnů, to je ten v jehož jménu se tu po pasekách scházeli naši předkové a v jehož jménu se tu dnes scházíme my... Odkaz na ty, kterým byl Hospodin Bohem. To stojí v záhlaví boží legitimace.
Proč k nám ale Bůh promlouvá? Proč zastavuje Mojžíše, proč nás zastavuje, když se někam ženeme? „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti... Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Jsou tu dvě věci, dvě stránky Božího promluvení. Předně Bůh přichází, aby se zastal toho, kdo je utlačován. Je to Bůh sympatický - totiž „soucítící“, soucitný. Bůh přichází, aby zachránil. Promlouvá, aby dal vědět, že nezapomněl na svůj lid, nezapomíná na ty, kteří trpí, na které ostatní zapomněli. A zároveň promlouvá, aby Mojžíše povolal do služby. Dává mu úkol. To jsou ty dvě stránky Božího promlouvání, dvě stránky jedné a téže mince - radostná zvěst, evangelium o Boží blízkosti a záchraně, zaslíbení - a na druhé straně: výzva k jednání, povolání, úkol.
Někdy se tyto dvě stránky Božího promlouvání nazývají „Evangelium“ a „Zákon“. Ty dvě stránky však patří k sobě natolik, že od sebe nejdou odtrhnout. Ujištění o záchraně však v Písmu většinou předchází výzvě k činu, který je odpovědí na toto Evangelium. Díky němu člověk k tomu činu získává sílu. „Požehnám tě - staň se požehnáním“, slyší Abraham; „Já jsem tě vyvedl ze země egyptské z domu služby... nebudeš mít jiných bohů přede mnou“ slyší Izraelci na začátku desatera, „Aniž já tě odsuzuji... jdi a už nehřeš“, slyší žena hříšnice. Nejde to oddělit. Tam, kde se jedna stránka toho Božího dvojího promluvení odtrhne, tam se z Boha stává buď jen obyčejná dobromyslná a neškodná figurka, která slibuje všechno možné - anebo naopak jen nemilosrdný zákonodárce, který vyžadující plnění jakýchsi nesmyslných příkazů.
Věřím v Boha - v Boha, který když promluví, tak přináší světlo do temnot a vyzývá člověka, aby v tom světle chodil. Jestli je tento Bůh mrtev - o tom si nechme povědět od Abrahama s Izákem a Jákobem. Od Mojžíše s Áronem, od všech těch, o kterých nám epištola Židům píše, že svou vírou dobývali království a čekali naplnění Božích slibů. O tom si nechme povědět od těch, kdo tu byli před námi, kdo jdou s námi po cestě víry. A k tomu také my přidejme nějaké to slovo svým dětem či těm, kdo jdou okolo nás. Amen
„Bůh je mrtev.“ Pravil s prorockou naléhavostí v předminulém století filozof Friedrich Nietzsche, syn luteránského faráře. A nebyl to jen nějaký hloupý výkřik. „Bůh je mrtev. Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili! Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil.“ Takovým drsně znějícím prorockým hlasem Nietzsche odhalil - ne jak je to s Bohem, ale jak je to s námi lidmi. Prorocký hlas zaznívá tam, kde si lidé něco namlouvají. Tady je odhalen člověk, který nad sebou nechce mít nikoho a chce si dělat, co sám chce - ten zabil Boha (přestože slovy se k němu ještě hlásí). Jenže jakého boha? Toho, co se dá přirovnat spíš k vševidoucí průmyslové kameře, která do své paměti nahrává všechno, co vidí a před kterou se člověk musí mít na pozoru? Nebo boha, který slouží jako zdůvodnění čehokoli, co chce člověk sám prosadit? Nebo boha, který je chápán jak samozřejmý doplněk našeho světa a hlásit se k němu patří do stejné přihrádky jako hlásit se k nějaké partaji nebo sportovnímu klubu. Nebuďme pokrytci, křičí Nietzsche, vždyť už tomu sami nevěříme. Bůh je mrtev a je třeba si to uvědomit a dotáhnout do konečných důsledků. Jenže kdo nastoupí na uvolněné místo, které tu zbylo? Nietzche mluví o „nadčlověku“ - nadčlověk, „ubermensch“, člověk osvobozený od zákonů, které by mu někdo dával, člověk osvobozený od špatného svědomí, člověk sebevědomý, člověk který ví o tom, že nad ním už nikdo není - ten se ujme vlády. 20.století ukázalo, co takový ubermensch dokáže.
Na jakousi zeď později někdo napsal „Bůh je mrtev - Nietzche“, ale kdosi k tomu připsal: „Nietzsche je mrtev - Bůh“. I když je to vtip, má to cosi do sebe, vyjadřuje to nadhled, který k tomu vyjádření o smrti Boha můžeme mít, ale myslím, že to nesnižuje naléhavost prvního citátu. Bůh - je mrtev. Bůh - nebo spíš modla, kterou někdo považoval a vydával za Boha.
Asi nás překvapí, že už první křesťané byli obviňováni z ateismu. Věřit v Boha, který nemá nějaké vypodobení, kterého si nejde nosit v baťůžku na cestu jako sošku či amulet, věřit v Boha, na kterého nelze ukázat či ho alespoň pojmenovat a v případě potřeby zavolat - to bylo ve své době naprosto nepředstavitelné, to bylo chápáno jako bezbožectví - jako ateismus. Skutečně - nevěříme v boha, kterého bychom si mohli strčit do kapsy (byť jen obrazně) - a posléze třeba za klobouk, nevěříme v Boha, který je samozřejmou výbavou našeho světonázoru, nevěříme v pánbíčka na obláčku, který se s roztomilým úsměvem nebo klackem v ruce na nás dívá, případně za nás vyřeší, co zrovna potřebujeme. Skutečně nevěříme v Boha, který by se dal dokázat, jako se dá dokázat gravitační síla nebo vypočítat Ludolfovo číslo. Klidně můžeme říct s Nietzschem - bůh je mrtev. Ale ta věta vlastně neříká vůbec nic o Bohu. Ta věta mluví o člověku.
A je nakonec dobře, že takový samozřejmý bůh je mrtev. Když to vezmeme vážně, tak teprve pak se nám třeba dá naleznout Bůh živý, nesamozřejmý. Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. Bůh Ježíše Krista.
Dá se nám naleznout. To je to první. Nevěříme v Boha, kterého bychom si vymysleli, který by byl projekcí našich přání a potřeb (a vždycky znovu si musíme dávat pozor, jestli to, co o něm říkáme nejsou jen naše slova a přání, které strkáme Pánu Bohu do úst). Věříme v Boha, který nás oslovuje. Zastavuje. Který k nám promlouvá, často tam, kde jsme to nečekali nebo dokonce nechtěli.
Třeba jako k Mojžíšovi - tam na (dalším) počátku Božího příběhu s Izraelským lidem. Mojžíš pase ovce svého tchána. Egyptské princátko, podivně zachráněný syn Izraelců - už je někde úplně pryč, žije si poklidným rodinným životem, na svůj lid v Egyptě už možná zapomněl. Má svůj dobytek. A teď z ničeho nic ho na jeho cestě, v jeho životě něco zastaví. Keř, který hoří a přitom neshoří. To je ta vnější stránka věci - podivný úkaz, úžas nad něčím, co člověka přesahuje („hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, řekl zase jiný filosof). Člověk nechápe a chce tomu přijít na kloub - chce to prozkoumat. A tak jde blíž - jenže v tom Mojžíš slyší - „Nepřibližuj se sem. Zuj si opánky, neboť místo na kterém stojíš, je půda svatá.“ - dál to prostě nejde. Mezi člověkem a skutečností, které říkáme „Bůh“, je propast. Nejde tomu přijít na kloub, nejde si to prohlédnout, zaznamenat (zkuste si vyfotit oheň - zaznamenáte plamínky, které už za další vteřinu plápolají jinak). Nejde si sáhnout (zkuste si sáhnout na oheň), nejde dokázat. Zařadit do nějaké kolonky věcí, kterým už člověk rozumí, má je v hrsti a může je třeba i využívat. - Co tedy vlastně vůbec jde? O co jde, když se člověk setkává s Bohem? - Přece o to naslouchat.
První co Mojžíš slyší je oslovení: „Mojžíši, Mojžíši“ - Slyší své jméno, ví, že se tu jedná o něj. Věříme v Boha - v Boha, který nás oslovuje. A neoslovuje předně někoho jiného, druhého, ale oslovuje nás - mě. Zná nás jménem, i když se někam ženeme, jako Mojžíš žene své ovce. Bůh není někdo někde na obláčku, nadsvětná síla, jejíž existenci uznáváme nebo ne. Bůh je ten, který nás osobně oslovuje, mluví k nám, zná nás jménem, stejně jako Mojžíše. Mluvit o Bohu má smysl jen potud, pokud mu chceme naslouchat. Ale co nám říká?
„Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ - Bůh se tu nepředstavuje výpisem činností, které dělá a dokáže, nepředstavuje se tu jako nějaký božský zákonodárce, neudává místo pobytu či filosofické vyjádření své podstaty - ale odkazuje na ty, kterým byl Bohem. Tvůj otec, Abraham, Izák, Jákob. Já jsem ten, co byl s nimi. Ten příběh znáš, víš jak jsem je doprovázel, víš, co na své cestě potkávali.
Když máme povědět, co to je za Boha, ve kterého věříme, pak tedy - to je ten, který provázel Abrahama, Izáka a Jákoba. To je ten, který osvobodil Izraelce z otroctví, to je ten, který se dal poznat mnoha dalším, promlouval skrze proroky, to je ten, kterého potkáváme v působení Ježíše z Nazaretu, to je ten, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, to je ten, který drží při životě církev až do dnešních dnů, to je ten v jehož jménu se tu po pasekách scházeli naši předkové a v jehož jménu se tu dnes scházíme my... Odkaz na ty, kterým byl Hospodin Bohem. To stojí v záhlaví boží legitimace.
Proč k nám ale Bůh promlouvá? Proč zastavuje Mojžíše, proč nás zastavuje, když se někam ženeme? „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti... Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Jsou tu dvě věci, dvě stránky Božího promluvení. Předně Bůh přichází, aby se zastal toho, kdo je utlačován. Je to Bůh sympatický - totiž „soucítící“, soucitný. Bůh přichází, aby zachránil. Promlouvá, aby dal vědět, že nezapomněl na svůj lid, nezapomíná na ty, kteří trpí, na které ostatní zapomněli. A zároveň promlouvá, aby Mojžíše povolal do služby. Dává mu úkol. To jsou ty dvě stránky Božího promlouvání, dvě stránky jedné a téže mince - radostná zvěst, evangelium o Boží blízkosti a záchraně, zaslíbení - a na druhé straně: výzva k jednání, povolání, úkol.
Někdy se tyto dvě stránky Božího promlouvání nazývají „Evangelium“ a „Zákon“. Ty dvě stránky však patří k sobě natolik, že od sebe nejdou odtrhnout. Ujištění o záchraně však v Písmu většinou předchází výzvě k činu, který je odpovědí na toto Evangelium. Díky němu člověk k tomu činu získává sílu. „Požehnám tě - staň se požehnáním“, slyší Abraham; „Já jsem tě vyvedl ze země egyptské z domu služby... nebudeš mít jiných bohů přede mnou“ slyší Izraelci na začátku desatera, „Aniž já tě odsuzuji... jdi a už nehřeš“, slyší žena hříšnice. Nejde to oddělit. Tam, kde se jedna stránka toho Božího dvojího promluvení odtrhne, tam se z Boha stává buď jen obyčejná dobromyslná a neškodná figurka, která slibuje všechno možné - anebo naopak jen nemilosrdný zákonodárce, který vyžadující plnění jakýchsi nesmyslných příkazů.
Věřím v Boha - v Boha, který když promluví, tak přináší světlo do temnot a vyzývá člověka, aby v tom světle chodil. Jestli je tento Bůh mrtev - o tom si nechme povědět od Abrahama s Izákem a Jákobem. Od Mojžíše s Áronem, od všech těch, o kterých nám epištola Židům píše, že svou vírou dobývali království a čekali naplnění Božích slibů. O tom si nechme povědět od těch, kdo tu byli před námi, kdo jdou s námi po cestě víry. A k tomu také my přidejme nějaké to slovo svým dětem či těm, kdo jdou okolo nás. Amen
