Slavíme díkčinění. Náš stůl je plný a kalich oplývá až po okraj – a to nejenom tady v kostele, ale i doma, a v obchoďáku nevíme po čem sáhnout spíš… Slavíme, že máme dost. Dokonce víc než dost a i ten nejchudší z nás je na tom lépe než drtivá většina obyvatel téhle planety – a to i po finanční krizi. Slavím díkčinění, protože občas zapomínám a na otázku „Jak se máš?“ dost často odpovídám slovy: Nic moc! Mohlo by to být lepší! A jen ztěžka a nepříliš věrohodně ze sebe soukám: no mám se skvěle, nic mi nechybí…
Vděčnost, ta je ústředním tónem díkčinění, díkůvzdání. Díkůvzdání za nebeskou manu – a ta mana je v knize deuteronomium podobenstvím pro množství a různorodost toho, co smíme přijímat – a že to není jen chléb, čím člověk žije. Že to je třeba i naděje, kterou smíme při mnoha příležitostech ve sboru čerpat, nebo přátelství, svoboda, blízkost druhých lidí, odpuštění. Dary obyčejné, pozemské, i dary duchovní. To všechno k životu potřebujeme a to všechno – věříme - dostáváme.
četli jsme také text z Pavlovy epištoly do Korintu. I tam se mluví o Boží štědrosti, díky které nemusíme strádat – Pavel to však spojuje s výzvou ke sbírce pro Jeruzalémský sbor, pro křesťany, kteří jsou zrovna v nouzi. Možná nám to jde trochu proti srsti – vždyť pořád po nás někdo něco chce – a sotva se člověk raduje, že se má celkem dobře, tak už aby zase někomu něco dával...
Když si přečteme ale ten Pavlův dopis trochu lépe, tak zjistíme, že on neříká – máte se dobře, dostali jste spoustu darů – a tak se přece rozdělte i s druhými. On řík: Bůh má moc rozhojnit ve vás všelikou milost... abyste byli hojní ve všelikém dobrém skutku... Nestojí tam – Bůh vám dal – i vy dejte. (Ale spíš dejte s důvěrou, že Bůh vám může dát dostatek všeho.) Je v tom nepatrný, ale řekl bych podstatný rozdíl. Když dáváme, tak často dáváme s vědomím, že nám to bude chybět. Že se něčeho vzdáváme. Takhle to ale Pavel nechce – překvapivě můžeme dávat s vědomím, že získáváme. A to dokonce i když nadbytek nemáme. Darovat neznamená, o něco přijít, ale něco získat. Otevřít se možnosti být obohacen. Jako příklad mě napadá třeba zkušenost lidí, kteří se starají o děti či dospělé postižené Downovým syndromem – bývá to náročné – ale jakoby zázrakem ti lidé často vnímají, že to jsou vlastně spíš oni, kdo je obohacen, kdo něco získává. A myslím, že je to zkušenost mnoha pomáhajících profesí – tím, že někomu pomáhám, jsem obohacen. Starozákonní kazatel to řekne jednoduše – pouštěj chléb svůj po vodě – po několika dnech se ti vrátí...
Myslím, že tak nějak to Pavel myslel, když vyzýval ke sbírce pro Jeruzalémské. Z jeho dopisů poznáváme, že mu na té sbírce docela dost záleželo – bylo to pro něj víc než jen zaslání peněz – bylo to vyjádření vzájemnosti církve, společenství, propojeného organizmu – kde prostě funguje látková výměna stejně jako v každém jiném organizmu. Jednou poslouží jeruzalémští tím, že roznesou evangelium do světa, jindy zase poslouží ostatní jeruzalémským tím, že dodají prostředky, aby sbor přestál těžké období. Nikdo o nic nepřišel, to se jenom v rámci Kristova těla přesunula část energie, která se oklikou zase vrátí.
Zaujalo mě, kolikrát se v tom Pavlově kratičkém textu – dokonce v jediné větě objevuje slovo „všechno“ - Bůh ve vás může rozhojnit „všelikou milost“, abyste ve vždycky, ve všem, všelijak – měli dostatek – a byli jste tak hojní ve všelikém dobrém skutku. Všeliká milost. Vždycky, ve všem, všelijak. To abychom snad to své bohatství a obdarování neměřili jen jediným měřítkem, ať finančním (jak jsem bohatý), nebo zdravotním (jak mě co bolí či nebolí), nebo vztahovým (mám či nemám přátel, vydařenou rodinu) – ta Boží obdarování jsou různorodá, a co chybí podle jednoho měřítka, může přebývat v jiném (snad si jen všimnout) – a všechno je to „všeliká milost“ - za kterou můžeme děkovat – a kterou můžeme v hojnosti proměňovat ve „všeliký dobrý skutek“. Beze strachu, že by nám někde scházelo. Když to takhle člověk bere, tak může dávat upřímně a s radostí – a to je další Pavlův důraz. Ne z povinnosti, nebo kvůli tomu ukázat se či neshodit se před druhými. Takový dar snad ani nemá smysl. Ale dávat svobodně, beze strachu, že o něco přicházím. A opět to dávání může být různorodé a vůbec tu nejde jen o peníze.
Dávat – brát. Brát – dávat. Je to starý koloběh života, který nám může připomínat i ta úroda, která tu je. Koloběh přírody, kde se dává a bere, aby to vůbec fungovalo (třeba se dává voda a hnojivo, bere se úroda), koloběh života, kdy člověk musí nadechovat se a vydechovat, čerpat síly – a také vydávat. Zkuste se nadechnout a pak nevydechnout, nebo naopak. To přece nejde. Zkuste se jenom cpát a pak ležet, nehýbat se. To člověk pěkně ztlousne. Být obézní, to ale není dobré. Dobré je přijímat i dávat. Když se ten koloběh dávání a přijímání zadře nebo zabrzdí, tak to není dobré. Když některé kontinenty tloustnou a nerozdělí se o to, co mají, to je pak jinde zase hlad. Když člověk z přírody jen bere a nedává zpět (anebo vrací jen odpad) – to se pak země třeba otepluje a pralesy ubývají. To se ten koloběh nějak zabrzdil, jakoby se do soukolí dostal nějaký kamínek. Nebuďme brzdou a šutrem v tom koloběhu života.
Každý koloběh se musí nějak rozeběhnout. Někdo ho musí roztočit. Někdo musí dát, aby druhý mohl vzít. Někdo musí vdechnout život, aby se život probudil, někdo musí zasadit, aby vyrostla rostlina, někdo musí první odpustit, někdo první odhodit zbraně... Většinou čekáme, že to udělá někdo druhý a že já odpovím, nechceme být těmi prvními. Když jsme tady a slavíme díkčinění, tak si vlastně připomínáme, že někdo už vdechnul život a my tu teď jsme a užíváme si života. Nejsme a už nikdy nebudeme těmi prvními, nemusíme tedy na prvního čekat. Někdo už zasadil a my užíváme dobrých plodů země. Ba co víc, někdo už odpustil (i to co je neodpustitelné) – a přijal nás (nás kdo jsme často nepřijatelní). Někdo dal a my máme co přijímat. Někdo – totiž Bůh. K nám se možná mnohé ty různé plody dostaly oklikou přes někoho jiného, kdo ten rozeběhnutý Boží koloběh života popostrčil, aby běžel dál. Ale díky vzdáváme tomu, kdo ho roztočil a pořád ještě udržuje v běhu. (I za to, co přijímáme prostřednictvím druhých, vzdáváme díky Bohu - stejně jako ti obdarovaní v jeruzalémském sboru budou za všechny ty dary i dárce dobrořečit Bohu – to on přece rozjel ten koloběh dávání a přijímání, to on z korintských a jeruzalémských udělal jednu rodinu, jeden organismus, to on otevřel srdce a peněženky jedněch pro druhé – to jemu nakonec patří poděkování – díkůvzdání dárců i příjemců).
Jsme tu a vzdáváme díky za to, že ten Boží koloběh života se roztočil a točí dál. A co my? Nechceme snad být brzdou. Být brzdou – to je hloupé.
Na závěr poslyšte jeden židovský příběh, který sem myslím celkem patří:
Dva bratři bydleli kdysi na hoře Morija (to je nejen ta hora, kde Abraham měl obětovat Izáka, ale podle tradice také hora, na které stával jeruzalémský chrám). Mladší byl ženatý a měl děti, starší byl svobodný a žil sám. Oba bratři pracovali spolu, orali spolu pole, seli spolu. Při žni sklízeli obilí a snopy rozdělili do dvou stejných stohů, pro každého z nich jeden.
Když nastala noc, každý se uložil ke spánku u svých snopů. Starší nemohl usnout a v duchu si řekl: "Můj bratr má rodinu, já jsem však sám a bez dětí, a mám mít stejný počet snopů jako on. To není správné." Vstal, vzal snopy ze svého stohu a uložil je potají ke snopům svého bratra. Pak se uložil ke spánku a usnul.
V tu noc, jen o něco později se probudil mladší bratr. Také on myslel na svého bratra a v duchu si řekl: "Můj bratr je sám a nemá žádné děti. Kdo se ve stáří o něj postará?" Vstal, vzal ze svého stohu snopy a odnesl je tajně a tiše ke stohu toho staršího.
Když se rozednívalo, oba bratři vstali, a každý z nich byl překvapen, že stohy byly stejné jako včera. Ale žádný z nich neřekl tomu druhému ani slovo.
Druhou noc čekal každý ještě chvíli, až ten druhý usne. Pak každý vstal, vzal snopy, aby je odnesl na stoh toho druhého. V půlce cesty se potkali. Oba poznali, jak dobře to ten druhý s ním myslí. Odložili snopy a objali se.
Bůh se na ně díval a řekl: "Svaté, svaté je mi toto místo. Tady chci bydlet mezi lidmi." Amen
