Apoštol Pavel byl mistr obrazů. Církev jako tělo, které má mnoho údů. Učedníci jako hliněná nádoba, která ovšem nese poklad. Nebo učedníci jako dopisy, které píše Kristus. V tom přečteném textu zabrousil Pavel do říše hudby. Nástroj musí vydávat určitý zřetelný tón, aby bylo poznat, co hraje. Tomu celkem rozumíme. S rozladěným piánem by se nám špatně zpívalo. I kdyby na něj hrál Malásek nebo jiný virtuos, i kdyby se do něj mlátilo ze všech sil, k ničemu to nebude.
A co teprve, když má několik nástrojů hrát dohromady – a to už klidně můžou být i naladěné, ale když jeden z nich bude chtít ukázat své umění, pojede si podle sebe a ostatní se bude snažit přehlučet – tak z toho taky nic nebude. Možná jste zažili při nějakých bohoslužbách, kdy nějaký hlasem obdařený zpěvák bezohledně udává ostatním své tempo – doprovod si může hrát co chce – on ho stejně neposlouchá. Nikdo jiný se nechytá. No a co teprve když se sejdou dva tací (často tím jedním bývá kazatel) – to se pak v tu samou chvíli zpívají dvě písně. A je to k smíchu. Nebo k pláči. A hlavně k ničemu. člověk si nezazpívá, natož aby věděl, co se zpívá.Stejně tak k ničemu je, dodá Pavel, když si v křesťanském sboru někdo předvádí svá duchovní obdarování, kterým ale nikdo jiný nerozumí.
Apoštol tu má konkrétně na mysli mluvení v jazycích, které bylo v Korintském sboru považováno za příklad takového zvláštního duchovního obdarování. Ve vytržení, v extázi dotyční buď vydávali různé nesrozumitelné zvuky (nebo srozumitelné pouze jim) – anebo mluvili cizími jazyky, ač se jim neučili. Není to nic, co by bylo výlučně křesťanskou záležitostí – i v židovství a v různých jiných náboženstvích se podobné jevy objevují (možná i proto se tento problém objevil právě v Korintu, který byl multikulturní křižovatkou tehdejšího světa a podobné záležitosti se tam lehce přenášeli).
Apoštol ovšem nemá nic proti mluvení jazyky – dokonce řekne (možná s lehkou dávkou ironie) „díky Bohu mám dar mluvit jazyky více než vy všichni“ – problém ovšem nastává, když dotyční s těmi svými zvláštními jazyky začali mluvit při bohoslužbách. Ostatní - takto neobdarovaní, nezasvěcení účastníci - mohli najednou jen tiše sledovat a mít mindrák, že takhle dobří ještě nejsou. Nebo prostě jenom valit oči a nerozumět. Je tohle k něčemu? Ptá se Pavel. Copak je sbor místem, kde si jedni provozují svá obdarování a druzí jen tiše, nechápavě (anebo se zbožným obdivem) přihlížejí? Je k něčemu, když kytara či flétna nevydávají tón, podle kterého by se dalo zpívat? Vždyť jde přece o srozumitelnost. Posloužit může jen něco, čemu druzí rozumějí. Co také druhým pomáhá k růstu, co je někam poposune, čeho se mohou zúčastnit – nejen jako obecenstvo. Umím mluvit ve vytržení jazyky, říká Pavel, ale když tomu nikdo jiný nerozumí, tak to si to raději nechám pro sebe a nahlas řeknu raději pět slov srozumitelně.
Z náznaků a Pavlových ironických narážek se zdá, že ti, kterým píše, si na takových duchovních obdarováních zakládali možná až moc, že po nich hodně toužili – snad v domění, že je potřeba mít nějaké takové zajímavé a zřetelné obdarování. Snad v touze mít nějakým takovým způsobem potvrzeno, že věří správně. Zřejmě je to mohlo vést ke zvláštní duchovní pýše, kdy se na ostatní dívali trochu svrchu. Ale i tady docela můžeme obdivovat Pavlovu genialitu a moudrost – nikoho tu neodmítá – ona to přece nemusela být zlá vůle těch dotyčných – místo toho tu jednoduše a srozumitelně ukazuje, jak takové obdarování (i když se to tváří všelijak duchovně) k ničemu být nemusí. „Když tak horlivě usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste měli hojnost těch, které slouží růstu celé církve...“
Růst církve – přesněji „budování“ církve – to je tady Pavlova ústřední melodie. O to přece ve společenství sboru a církve jde. (A o to jde Pavlovi, i tehdy když do rozděleného korintského společenství píše tento dopis). Měřítkem a smyslem všech Božích obdarování je právě tohle budování. Církev může být plná skvělých a nadaných jednotlivců – ale pokud je sbor jenom výkladní skříní, kde tu svoji genialitu mohou vystavit a ostatním je to nadání k ničemu – pak není potřeba tato obdarování ani prezentovat. Asi jako s tím zpěvem, zpívat nahlas a s chutí je skvělé (a trochu nám to chybí) – ale má-li to znamenat, že druhé přeřvu a nikdo další si pak nezazpívá, tak ať raději mlčím.
Srozumitelnost a budování – jak se s tím potýkáme my? Jak jsme srozumitelní – a teď tu vůbec nemyslím na nějaké zvláštní mluvení ve vytržení (to je koneckonců jen jeden z příkladů) – spíš na obyčejné mluvení – jednak uvnitř církve, uvnitř sboru i mluvení církve navenek. Můžeme si mluvit, drmolit či blábolit jen tak něco pro sebe, něco, čemu my sami snad rozumíme – ale druzí se třeba nemají šanci ani chytit. Někdy se díváme na druhé jako na ty, kdo pořád ne a ne pochopit to skvělé, co jim říkáme – ale nemůže to být také tím, že nám prostě není rozumět? Že mluvíme o něčem, co je možná úplně mimo sféru chápání těch druhých. Nebo co je třeba nezajímá. Co třeba vůbec nepotřebují slyšet. Někdy i ten náš církevní jazyk používá výrazy a formulace kterým ani my sami moc nerozumíme, nebo nedovedeme vysvětlit – jen jsme se je prostě naučili – tak jak by tomu měli rozumět druzí? Taky mě napadá, že i srozumitelné mluvení, kterého je moc, škodí. Pocit, že musíme říct všechno, všechno vysvětlit, ke všemu se vyjádřit – opět z pocitu, že to, co chci já říct a ukázat, je tak skvělé a vyčerpávající, že to prostě nemůžu neříct. A ono by stačilo říct jen těch pět srozumitelných slov v patřičné situaci. A třeba by k nim někdo přidal jiných pět a už by z toho bylo pěkná věta.
S tou srozumitelností hodně – možná především - úzce souvisí naslouchání. Abych mohl mluvit srozumitelně, musím slyšet, co ten druhý říká, co vůbec může slyšet. Abych nemluvil do prázdna. Abych pak třeba odpovídal na otázky, které klade a ne na otázky, které mu podsouvám. Vypráví se jak někde na zdi byl vylepený plakát s evangelizační hurá větou: „Ježíš je odpověď!“ A někdo k tomu připsal – „a jaká byla otázka?“ Na co se vlastně druzí lidé ptají? Co chtějí slyšet? Není to něco jiného, než co my jim podsouváme? Co my si myslíme, že by měli slyšet? To se bez rozhovoru nedozvíme. Totiž bez skutečného rozhovoru, ve kterém nejde jenom o to pomalu druhého navést k tomu, aby si začal myslet to, co já.
Srozumitelnost, rozhovor. To je důležité. Možná i proto, že když se člověk snaží být srozumitelný, když hovoří s druhým, tak je musí vzít vážně. Brát se vážně, brát vážně jeden druhého, to patří k růstu společenství, k budování sboru jako Kristova těla. Vědomí že nakonec nejde především o budování sebe, ale budování druhých. Ne o to, co prospívá především mně, mému duchovnímu či jinému růstu, ale co prospívá i ostatním.
Hledejte dary, které slouží budování, růstu společenství. Co prospívá, co přivádí lidi k sobě. Co způsobuje, že jsme jako jedno tělo, jeden organismus a nejenom hromada jednotlivců nebo různých skupin, všelijak nadaných, všelijak osamocených. Hledejte i jak ta obdarování, která už máte, mohou tomu sloužit. K tomu vás zve evangelium. A v takovém společenství člověk zároveň může zaslechnout či zažít to, co evangelium přináší a s čím Pavel do Korinta přišel – zjevení od Boha, poznání, prorocké slovo – totiž třeba zjevení toho, jak na tom skutečně před Bohem jsme a taky poznání že ani přesto se nemusíme snažit sbírat body nějakými zvláštními náboženskými prostocviky, protože Pán Bůh nás má rád i bez nich. Nepotřebujeme to, zato se můžeme svobodně podívat kolem sebe a všimnout si, co potřebují druzí. A když budeme víc naslouchat než mluvit, můžeme zaslechnout či povědět nějaké to prorocké slovo – totiž správné slovo, které v pravou chvíli zazní a pomůže, třeba nám, třeba někomu jinému. Díky Bohu za takové společenství. Amen
