O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!”
Jsme v adventu, víme, že se blíží vánoce. Nezadržitelně. To je jistota. Víme, že je potřeba nakoupit dárky, ozdobit stromeček, napéct cukroví, připravit vánoční slavnost, uklidit. Termín je 24.prosince, raději o něco dřív. To datum nás motivuje. čím víc se blíží, tím víc nás nutí k aktivitě. Nejenom vánoce, ale také jiné termíny. Zkoušky ve škole, maturita,
uzávěrky v práci, termín schůzky, hodina bohoslužeb... Víme-li, že máme málo času, dovedeme dělat věci z velkým nasazením, (někdy až s nasazením, které vede ke zhroucení.)Jsou také nějaké termíny pro celek našeho života? Uzávěrky, kdy si už zcela nutně musíme říct - tak teď je potřeba začít skutečně žít, blíží se vydávání počtů? Teď je potřeba dát si svůj život dopořádku, vyspravit pochroumané vztahy, zapřemýšlet o smyslu... Trochu se zmobilizovat, aby nám neproklouzl ten život mezi prsty? Začít stresovat?
Lidé od pravdávna mají jeden termín - říká se mu různě - „konec světa“, „poslední soud“, „Kristův druhý příchod“. Ve starém zákoně se často použivá slovní spojení: „Onen den“. Totiž ten „onen den“, kdy se Bůh rozhodne ukončit náš způsob života a existování a začít nově, jinak - tak, aby to konečně stálo za to. „Onen den“ bývá spojen se závěrečným vydáním počtů, kdy se každý bude zodpovídat za to, co udělal (či neudělal). „Onen den“ bývá popisován občas dost barvitě - jako velká světová katastrofa - nebe se hroutí, mocnosti zla šílí, všude válečný ryk a zkáza. Znamení na nebi i na zemi. Zkrátka Apokalypsa. člověk tomu neunikne a pokud si nedá pozor, tak ho to smete ani neví jak. Jediná šance je být připraven a v tu rozhodující chvíli být na té správné straně.
Většina popisů „onoho dne“ přidává také různé rozlišující okolnosti, aby si člověk mohl všimnout, že „už je to tady“. Aby věděl, kdy být připraven, kdy přichází ten termín, ve kterém se rozhodne to podstatné. Pozoruhodné na tom je, že všechny ty okolnosti se zpravidla hodí na každou dobu - zvěsti o válkách, znamení na nebi a různé jiné... To tu máme stále. To nijak nebrání některým skupinám, aby vypočítaly zaručeně přesný datum konce. Je přece potřeba vědět, kdy to přesně bude - aby člověk měl tu správnou motivaci. Aby se vyhecoval k tomu závěrčnému spurtu. Možná se chtěli také trochu ukázat - my věřící víme víc, než ti nevěřící. My víme, kdy to tady praskne. (A my budeme na té správné straně.)
Do tohoto naplánovaého očekávání, které měli (a chtěli mít) snad i Ježíšovi učedníci, zní dost chladně Ježíšova věta - o onom dni či hodině neví nikdo. Ani andělé v nebi, ani Syn, pouze Otec. Trochu studená sprcha pro všechny nadšence, kteří se snaží něco vypočítat. A pak strašit. Kteří by si chtěli pomoci nějakou berličkou. Datumem v kalendáři. Dokonce ani Ježíš nevěděl, kdy to přijde.
Když jsme o tom příběhu společně přemýšleli na biblické a na mládeži, objevila se otázka - jaktože ani Ježíš - vždyť ten musí být přece podle našich představ vševědoucí!? - Snad že to jsou jen naše představy. O Kristu vyznáváme, že to byl pravý člověk. A k našemu lidství vševědoucnost tuším nepatří. To by se nám hned jinak žilo. To, že Ježíš věděl o Bohu, znal Boha tak, že nám ho mohl pravdivě popsat, nesouvisí s nějakým tajemným zákulisním věděním, které se mu dostalo - ale s jeho důvěrou. Ježíš bezmezně důvěřoval Bohu blízkému, odpouštějícímu, Bohu, který je Otcem - to bylo vědění ze kterého čerpal, které měl a kterému nás učí.
Jsou věci, které k víře nepotřebujeme. Třeba vědět, kdy přesně to praskne a kdy přijde konec. Možná, že Ježíš o datu „onoho dne“ nevěděl také proto, že ho to vůbec nezajímalo. Proč také? CO by to znamenalo? Žil by jinak? Žili bychom my jinak, kdybychom věděli přesné datum? Jestliže ano, tak je asi někde chyba.
Ježíš učedníky vyzývá k tomu žít bděle. Připraveně. Počítat s tím, že ten den se blíží - jenže nevíme kdy. Žijte tak, jakokdyby měl přijít kdykoli. Jakoby měl přijít brzy. A pak na přesném času nezáleží. Martin Luther prý řekl, že kdyby se dozvěděl, že zítra bude konec světa, tak jde a na zahradě zasadí strom. Jakoby nesmyslná činnost. Krásně vyjádřil, co je smyslem zvěsti (evangelia) o druhém Kristovu příchodu v slávě, o příchodu „Onoho dne“. Ne dát si konečně pauzu, všechno dát stranou- - ale naopak. S novým elánem se dát do práce. Do naplňování života. Blízkost konce nás motivuje, dodává odvahu, abychom vytrvale a s nadějí dělali to, co dělat máme. Víme, že Kristus příjde, že se postaví za všechno, co stálo za to.
Víme, že konec přijde, ale nevíme kdy. Ono je to daleko těžší. Nějak se neumíme obejít bez těch termínů. Rádi míváme věci rozplánované, spočítané, vymezené. Jenže tento luxus se nám v této věci nedostává. Asi je to dobře - ukazuje se to právě na všech těch sektách a okrajových křesťanských proudech, které to mají přesně spočítané: ve svém nadšení a stresu, se kterým se řítí k tomu poslednímu dni, se jim ztrácí člověk a jeho problémy. Pospíchají, aby co nejvíc lidí přesvědčili o blízkosti konce - ale v tom úprku nechávají kolem cesty ležet zmlácené a unavené bližní. Třeba právě proto, že ti potřebovali něco úplně jiného, než slyšet kázání o krvavé obloze a padajících hvězdách. Třeba potřebovali jenom trochu potěšit a posílit, podat ruku, vyslechnout, potřebovali, aby jim někdo věnoval trochu času - ale toho si jaksi nikdo nevšiml, protože měl oči zavřené. Zaslepené vidinou konce. A v cílové rovince není přece čas se někým zdržovat.
Ježíš přidává podobenství - s tím koncem světa je to jako když pán domu odcestuje a rozdělí svým služebníkům odpovědnost za jejich práci, vrátnému nařídí aby bděl a nezaspal až se pán vrátí. Oproti těm barvitým popisům, které známe třeba ze Zjevení Janova, je to vlastně idylka. Domácnost, ve které každý ví, co má dělat. Každý dostal odpovědnost. Možná přesněji - dostal plnou moc k tomu, aby dělal svou práci. Tušíme, že ten pán, který odjel je Bůh. Nebo Ježíš. A my jsme ti služebníci. Žijeme ve světě, který na první pohled vypadá tak, jakoby tu žádný Bůh nebyl. A spousta lidí si myslí že není. Že nemůže být, protože by to tady takto nenechal. My jim nemůžeme nijak dokázat opak - snad to ani nemá cenu. Můžeme ale trpělivě, vyztrvale dělat svou práci, ke které jsme dostali zmocnění.
Dostali jsme plnou moc. To není málo. Zvlášť když si dost často říkáme, že nezvládáme, že nemáme sílu, že něco je marné a není to v našich silách. Že se nám druzí vysmějou. Možná se podceňujeme. - Podceňujeme to, co nám bylo darováno.
Služebníci neznají termín pánova návratu a bylo by úsměvné, kdyby si sedli a snažili se ho vypočítat, místo toho aby dělali, co dělat mají. Vědí, že se pán vrátí. Že mají odpovědnost - a budou vydávat počty. Záleží na tom, co a jak dělají. Můžou to dělat s nadějí. Jejich práce není zbytečná, ale má smysl - právě proto, že jí dělají pro toho pána, který se jednou vrátí. I když teď to vypadá jako že ne a obyvatelé sousedních domků se jim možná smějí a říkají - udělejte se pro sebe, teď jste sami svými pány, dělejte si co chcete.
Není řečeno, co je tou prací, kterou mají - kterou máme dělat. Jistě všechno to, k čemu ukazoval Ježíš. K čemu posílal své učedníky - třeba ke službě (i té nejobyčejnější; i těm, kdo ji nejméně ocení). K vyhledávání těch, kdo jsou na okraji a nikoho nezajímají. K hledání toho, komu můžu být bližním. Není řečeno, co dělat, ale je tu zdůrazněno, jak se to má dít: bděte, neboť nevíte, kdy pán přijde.
Bdít, nezaspat. Mít oči otevřené. Vidět věci přes ty správné brýle. Sundat si klapky z očí. To není samozřejmé. Vždyť spoustu věcí děláme jakobychom měli oči zavřené. Před spoustou věcí raději zavíráme oči. Žijeme jakoby v polospánku. Zůstáváme na povrchu, nechceme si dát tu práci vidět do hloubky, všímat si souvislostí - v různých věcech, které jsou okolo nás dějou. Možná že právě v souvislosti s tím očekáváním konce jakoby tu Ježíš říkal - probuďte se, přestaňte dumat nad něčím, co stejně nevymyslíte a začněte žít skutečný život. Budoucnost nechte Pánu Bohu, vy se probuďte do přítomnosti a tam vyhlížejte to důležité, tam žijte svůj život. Otevřete oči pro přítomnost, protože právě tam můžete Pána potkat - přichází ve vašich bližních, ve všech situacích, ve kterých můžete ukázat, že mu patříte a důvěřujete.
V tom podobenství vyčnívá ještě zvláštní funkce vrátného - přesněji „dveřníka“. Je tam jakoby navíc. Vždyť už se mluvilo o služebnících. Právě jemu konkrétně je svěřen ten úkol bdít. Nezaspat. Vrátný je ten, kdo stojí u dveří - kdo otevírá, má přehled, co se děje venku. Sleduje to a informuje ty uvnitř. To je také docela hezké přirovnání třeba právě pro křesťany (pro nás) - pro ty, kdo vědí alespoň trochu o tom, co se děje za humny - vědí o Bohu, který tam někde je a přichází. Mohou se snažit těm, kdo jsou zavřeni vevnitř, alespoň trošku zprostředkovat výhled ven. Otevřít jim dveře, aby z toho pohledu něco měli. Aby také zahlédli smysl svého pracování a pobývání. Dveřník je o něco napřed, vidí dál.
Vydržet celou dobu bdít je téměř nemožné - zvlášť když se zdá, že pán s příchodem otálí. Když nás spousta věcí přemáhá k beznaději, když ztrácíme elán, když se ne všechno daří. Jsme unavení a zklamaní. Máme svá ospalá období. Pokud ale dveřník funguje, tak včas usnuvší probudí. Připomene, že už se to blíží. Vydržte. Pán přichází. A pokud je dveřníků - vrátných víc, tím lépe - mohou se budit navzájem, protože ani oni asi nevydrží nezaklimbat si. Je to funkce dost odpovědná - kdo jiný než ten s výhledem ven, může dát vědět, že pán je zase doma? Jak jinak se to ostatní mohou dozvědět?
Co vám říkám, říkám všem: Bděte! Je to pro všechny - nejen pro toho dveřníka. Nejen pro faráře (kdyby ho snad někdo chtěl vidět v tom vrátném), nejen pro presbytery a jiné odpovědné. Pro vás všechny, kdo víte o Pánu, který přišel nejen do Betlémských jeslí, ale který přichází stále mezi nás a jednou přijde v plnosti. Bděte - to je slovo pro adventní dobu, kdy se za líbivého zvuku koled dá tak krásně spát a nevidět to podstatné, oč vlastně běží. Kdy světla ze všech těch adventních věnců a světelných řetězů je tolik, že spíše oslepují a odvádějí pozornost, než aby ukazovali k tomu pravému světlu, které ukazuje cestu ve tmě a někam vede.
Pán přichází a ujímá se svého hospodářství, svého světa. Větší naději dát nemůžeme. Bylo by škoda zaspat to. Nepokusit se i další trpělivě probouzet, aby si toho také všimli a objevili v tom radostnou naději pro svůj život. Amen
