Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.
Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
...
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,
hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!
Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě - kraličtí ty jsi mne zkusil (vyzkoušel) a seznal. Francouzsky - sonduješ mně - jdeš ve mně do hloubky. Anglicky - prohledals mne. Všechna slovesa vyjadřují téměř vědeckou aktivitu. Trochu zvláštní - Hospodin by přece o nás měl vědět všechno mrknutím oka. A tady se mluví o nějakém zkoumání, bádání, prohledávání. Možná jsme si tu na Pána Boha tak trochu přenesli to, jak mi se díváme na lidi okolo sebe. Mrknutím oka si je ohodnotíme a rozškatulkujeme a máme v nich jasno. Všechno umíme rychle zhodnotit. Ne tak Hospodin. Ten si dává práci s tím, aby viděl až do nás, aby odhalil, co je v nás, jaké jsou nejhlubší příčiny a motivy našich rozhodnutí, dává si práci s tím, aby nás pochopil. Chce nás prosondovat až do nejhlubších a nejskrytějších zákoutí duše. Hospodine, zkoumáš mne. Není to jednorázový úsudek - Hospodin stále zkoumá, počítá s tím, že se třeba změníme, že se něco v nás změní - a nechce to propásnout.
Zkoumáš mě a znáš mě. Jsme ve věku informací. Neznámí nemají šanci. Kdo není na internetu, skoro jako by nebyl. O kom se nepíše také jakoby neexistoval, je druhořadý. Má-li mít někdo šanci stát se osobností, musí se o něm vědět co nejvíc (co na kterém rautu snědl a vypil, v čem byl oblečený a s kým se tam sešel či rozešel). čím víc lidí má naše číslo ve svém mobilním telefonu, tím vzrůstá naše cena. Je nám dobře když jsme známí - anebo když se alespoň známe s někým, kdo je známý.
Potřeba být znám, uznáván, přijímán patří k těm nejzákladnějším lidským potřebám. Už malé děti to prožívají a když cítí, že tato potřeba není naplněna, dají to většinou dost nahlas najevo. Nejvíc si samozřejmě všimneme, jak o sobě dávají vědět dospívající. Ale jak o sobě dávají vědět dospělí? Toho už si moc nevšímáme. Přestože ale naše jméno může být třeba na titulní stránce novin i s barevnou fotografií, přestože náš mobil mají všichni známí a prozvánějí nás o sto šest, ještě vůbec to neznamená, že nás znají. Dřív nebo později zjistíme, že potřebujeme být známi ještě jinak. Poznání je něco víc. Souvisí se vztahem, s důvěrnou blízkostí (a ta se do čísla mobilního tel. ani do novin. článku zakódovat nedá). V bibli se o poznání člověka mluví mimo jiné v souvislosti s tou nejužší manželskou (- partnerskou) láskou - ... i poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila syna... I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila... Pravé poznání je věcí vztahu, dlouhého a nikdy nekončícího zkoumání, sondování, prohledávání, snahy pochopit, vstoupit do myšlení a prožívání toho druhého. Hospodine prozkoumal jsi mne a poznal. Jestli se na něco máme a můžeme spolehnout ve světě, který přes všechny úžasné vědecké objevy chápeme čím dál méně a ve kterém se ztrácíme, protože se čím dál méně známe, pak právě na toto. I kdyby mě nikdo jiný nechápal, neznal, netušil, co ve mně je - tak alespoň Jeden o mě ví, snaží se mne pochopit a poznat. A to je docela dobré východisko k tomu, abychom se nesnažili všelijak křečovitě dávat o sobě vědět, upozorňovat na sebe - nemáme toho zapotřebí, vždyť už jsme známi, ví se o nás.
Víš o mě ať sedím nebo vstanu. Zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Zná a poznává nás nejen ve chvíli, kdy si uděláme čas a dobře se naštelujeme na rodinnou fotografii s křečovitým úsměvem na rtech. Nejen ve chvíli, kdy se zdá, že v horším světle už se ukázat nemůžeme. Nejen, když se v životě o něco snažíme, nejen, když jsme si dali pohov a všechno v životě už chceme zabalit. Nejen, když jsme upadli do deprese a nechceme dál, nejen, když jsme právě na vrcholu aktivity a myslíme si, že nás nic nezastaví. Když se rozhodujeme, i když nerozhodně bloumáme sem a tam. Tehdy i tehdy jsme sledováni, zkoumáni, sondováni, poznáváni poznáním dokonalým, všezahrnujícím, spravedlivým a milosrdným.
Ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine víš už všechno. Někdy jen ztěžka ze sebe soukáme slova, kterými bychom vyjádřili před druhými to, co cítíme a prožíváme, to oč nám právě jde. Někdy to ani nedovedeme. Někdy se bojíme říct nahlas to, co je v nás. Někdy ani nemůžeme. Někdy jen v rozpacích mlčíme v němé modlitbě a nevíme, co Pánu Bohu povědět. Sami v sobě se nevyznáme. - ale ty, Hospodine, víš už všechno. Občas se nám stane, že s někým blízkým si dovedeme číst myšlenky, porozumět si i beze slov. S úlevou přijímáme, když za nás někdo vyjádří právě to, co z nás samotných nejde ven. Jakoby nám tím otevřel cestu, ulehčil naše vlastní vykročení a promluvení. Hospodin čte naše myšlenky, dříve než je vyslovíme o nich ví. Ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine víš už všechno.
Asi mnozí víte, že na úplně první místo v té pomyslné hitparádě biblických příběhů, bych hlasoval pro podobenství o ztraceném synu (nebo spíš o nalezeném synu). Snad nejsilnější moment v v tom podobenství je okamžik, kdy se ztracený a zdeptaný syn vrací domů. Se strachem a nejistotou, v hlavě si snaží sesumírovat, co asi řekne na svou omluvu - a najednou je tu otec, který běží naproti a dřív, než ze sebe nezdárný syn cokoli vykoktá, už ho objímá a zve domů. Jakoby už věděl - a snad už o tom ani nechce mluvit. Hlavně že je ogar doma. V tu chvíli syn může v klidu říci proslov, který si se strachem připravil. Už se nemusí bát, že by byl odmítnut. Otec - Hospodin je vždycky o krok před námi. Sleduje a předjímá naše jednání, naše mluvení. A tím nám odlehčuje. Do žádné situace nevstupujeme osamoceni a nikdy nejdeme do neznáma (i když si to často myslíme). Nový zákon dokonce svědčí o tom, že i ve smrti je Hospodin o krůček před námi. Nejdeme tam první, ale v Kristových stopách.
Tím směrem míří nakonec i ten další obraz: Sevřel jsi mne zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě... Jakoby nebylo kam upadnout, jakoby byl Bůh všude okolo nás. V našem prožívání se zdá, že se pohybujeme na hraně, přecházíme nad propastmi všechn možných zkoušek, neštěstí a bolestí - jen jen spadnout. Žalmista se ale vidí doslova „obklíčen“, sevřen opatrující a doprovázející Boží rukou, která padající zachytává a chrání. To jen my odmítáme tu ochranou ruku vidět, nebo před ní chceme dokonce utéct. Jenže kam?
Kam odejdu před tvým Duchem? Kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si v podsvětí ustelu - také tam budeš. I kdybych na křídlech jitřní záře vzlétl, chtěl přebývat při najzazším moři, doprovodí mne tam tvoje ruka, pravice tvá se mne chopí. člověk se snaží vymezit Bohu prostor - tady mi můžeš ještě mluvit do života - tady už je to moje věc. Tady ještě něco zmůžeš a tady už ne, tady si musím poradit sám. Tady si chci poradit sám, tady mi nemáš co radit.
Chtít se někam schovat před Bohem, před odpovědností - o tom by mohl ledacos vyprávět prorok Jonáš - anebo i ten ztracený syn, který chtěl odejít co nejdál, osamostatnit se od svého otce - a zatím jenom všechno prošustroval. Došel až na dno. Jenže v obou případech byli oba aktéři nalezeni. Ani to, že byli na samém dně, je nemohlo odstavit od Boží blízkosti. I když si ustelu v podsvětí - v pekle. I kdybych se dostal tam, kde už pro mě nikdo nevidí nějakou možnost, naději a východisko. I kdybych se dostal až tam, kde já sám pro sebe nevidím východisko a se vším končím - tam také budeš. I kdybych řekl: snad mě přikryje tma - snad se někam schovám, uteču, zhasnu za sebou - i noc kolem mne se stane světlem. Protože Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
Možná ne pro nás - my často žijeme ve tmě a nevidíme na krok. Víra ale znamená také nechat se vést. V té tmě se spolehnout na toho, kdo nás vede, kdo vidí dál a nenechá nás nadobro se ztratit. Tak jako slepec musí důvěřovat tomu, kdo ho vede přes silnici. Žalmista žasne, protože nakonec všude vidí tu ruku, která ho doprovází - i tam, kde on sám se snažil utéct, odpoutat se. Tam kde se ztratil. A tak se nakonec z konstatování stává prosba:
Bože, zkoumej mne - ty znáš mé srdce. Zkoušej mě, ty znáš můj neklid. Tenhle Boží pohled mi dává jistotu. Pohled a známost toho, kdo do mě vidí, ví že to se mnou není nic moc - a přece neodmítá. Kdo zná mé trable a je v nich se mnou. Na dosah, na zavolání. Pohled, před kterým se nemusím nijak šminkovat (ani to nemá cenu). Pohled, před kterým mohu být sám sebou. Vidět se pravdivě - a přitom beze strachu a mindráků. Pohled, ve kterém nakonec můžu vidět lépe svou cestu a nechat si ukázat třeba nějakou lepší.
Hleď zda jsem nesešel na cestu trápení - a po cestě věčnosti mě veď. Amen
