Pozvánka_Kychová_2012.pdf

Odkaz na píseň: Nikdy nekončící Milost

OZVĚNY_2011.pdf

A jedna z věcí, kterou poslední dobu čím dál víc přichází na mysl a vlastně obdivuju je, že i v církvi a ve sboru se takto dá ptát – jaktože je tu spíš něco, než nic, jaktože je tu vůbec někdo, než nikdo? – jaktože se tohle podařilo, objevilo, začalo fungovat - vždyť to bylo zrovna něco, o co se člověk nesnažil, co už vzdal, co vůbec nečekal, neplánoval. Prostě se spontánně objevilo nějaké setkání, aktivita, nějaký člověk něčemu konečně porozuměl, něco pochopil, někam jsme se posunuli… A dokonce – jakoby se takové okamžiky a události rodily právě tehdy, když to nikdo moc neplánoval, nesnažil, ani kazatel ani staršovstvo to neměli na programu – a ono se něco objevilo. Nebo to možná bylo dlouho a dlouho v plánu a už se zdálo, že z toho nebude nic – a najednou po letech, možná po generacích, se ukázalo ovoce. Anebo se něco objevilo jinak, než bylo naplánováno, samo od sebe, spontánně. Navzdory něčemu co se pokazilo.
Spontánně, samo od sebe – automaticky – těmito slovy se dostáváme zpátky k tomu podobenství. V řečtině byste tam zaslechli slovo „automaté“ - automaticky, samo od sebe, svou mocí. Zaseté zrno roste „automaticky“, samo od sebe, svou mocí. Člověk může zasít, může a musí snad i okopávat, zalévat – ale zrno roste samo, automaté. S tím nemůže hospodář nic, i kdyby se přetrhnul. Nemůže zrno donutit, aby vyrostlo. Nemůže růst urychlit (v Ježíšově době ne). Svou zoufalou snahou a přehnanou starostlivostí jej naopak možná může v poli podupat, nebo přehnojit, nebo to zkrátka nějak zorat, že nakonec nevyroste nic… Ale jinak - zrno roste samo, ať člověk spí nebo je vzhůru, ať je den nebo noc. Dokonce ani zastavit to někdy nemůže. Zpočátku sice není vidět nic, ale nakonec je z toho úroda. Zázrak. Nebylo nic, jen někdo zasadil malé zrnko a najednou je tu rostlina, strom. Tak nějak je to podle Ježíše s Božím královstvím.
Na tohle podobenství se prý moc nekáže, dokonce ani ostatní evangelisté ho od Marka nepřevzali. Snad že nebylo úplně jasné „co tím chtěl básník říci“, jak to vyložit.
Nejčastěji se mluví o tom, že tu jde o polemiku proti zélótům a vůbec různým aktivistům všeho druhu, kteří si myslí že Boží království přivodí vlastní akcí. Že vybojují Boží království. U zélótů ta horlivost vedla až k násilnému odboji proti Římanům. Dnes se tomu říká terorismus. Z dějin církve také známe snahu zařídit království Boží na zemi a hlavně že vedla k různým zvěrstvům, křížovým válkám, inkvizici – snaha nějak to prostě zařídit, aby v Pána Boha všichni věřili (pokud možno po našemu), a když už ne dobrovolně, tak z donucení, vždyť jde přece o jejich dobro (některé proudy islámu nám dnes nastavují zrcadlo). Ono to tak nejde, násilí nefunguje, nebo jen dočasně a povrchně. Někdy nefunguje dokonce ani horlivá snaha, která je lidem na obtíž nebo jen k smíchu – když se někdo moc a moc snaží druhé zlanařit, přemluvit, přetáhnout, aby uvěřili.
Vlastně za tím je velký kus malé víry, nedůvěry – pocit, že to, co Pán Bůh ve světě začal a co do něj přináší, se bez nás neobejde, že to musíme my nějak dotáhnout do konce, zařídit, zorganizovat. - Nebo se alespoň pořádně snažit - tak nějak to prozměnu viděli farizeové. Když se budeme moc snažit, dodržovat všechno, co se dodržovat má, tak to Boží království přijde. Dodnes jedna legenda tvrdí, že kdyby všichni židé jednu sobotu dodržovali všechna příkázání sobotního klidu, tak přijde Mesiáš…
Ano, kdyby se všichni, nebo alespoň většina lidí chovala slušně… kdyby všichni křesťané, byli vzoroví… kdyby… pak by království boží bylo tady… Jenže takové kdyby nikdy nebude - a přece boží království ve světě roste. Ať bdíme, ať se snažíme, nebo ať spíme… roste automaticky.
Asi má ten výklad pravdu. Je to proti takovému horlivému aktivismu, kdy člověk může mít pocit, že jenom na něm závisí, jestli Boží věc bude ve světě pokračovat. Není rovnítko mezi růstem božího království a naší snahou.
Ale když půjdeme dál, tak můžeme vidět, že je to vlastně podobenství proti našemu strachu. Proti strachu všech, kdo se bojí o osud Božího království ve světě. O pokračování víry, církve, sboru a možná vůbec všeho, co je ve světě dobré a nám se zdá, že toho pomalu ubývá a jde to do háje. Ježíš nás chce ujistit, že se bát nemusíme. To zrno, které tu je zaseté, je dost silné a i když to na první pohled nevypadá, ono vskrytu roste. Ať už spíme či bdíme, ať jsme se snažili nebo ne, ať se nám daří něco s tím dělat nebo ne… Netřeba házet flintu do žita, i když z předchozího podobenství víme i to, že spousta semen padne do neúrodné půdy, do křoví nebo na kámen. Něco přece ale padne i do úrodné půdy, vyroste a přinese nečekaný užitek.
Roste to a člověk ani neví jak. Možná proto se někdy strachujeme a jindy jsme zase přespříliš aktivističtí, protože míváme konkrétní a pevné představy JAK by to boží království mělo růst, jak vypadat, jak by se mělo projevovat. Plný kostel, vzorní věřící, církev roste, děje se v ní spousta aktivit a kdo se jen kousíček přiblíží, ten bývá osloven a nadšen, ne-li dokonce obrácen. Možná. Možná ne. Ono to zaseté zrno roste, člověk neví jak. Možná roste i tam, kde se kromě nedělních bohoslužeb ve sboru neděje nic, protože všechno se z kostela a bohoslužeb exportuje přímo ven, mezi ostatní - aby i tam se rozsívalo. Možná roste i tam, kde chodí jen pár babiček - ale jednou jejich pravnuci začnou přemýšlet, proč to vlastně ty prababičky dělaly. Možná i tam, kde bolševik všechno udusil, ale lidem za pár let dojde, že bez vzduchu se žít nedá. A možná naopak vůbec neroste tam, kde jsou se sebou všichni spokojeni, jak jim to pěkně klape… Možná. Možná je to na různých místech různě… Možná Boží království poroste někde jinde a bez nás, když o něj nebudeme stát. Bůh ví. Každopádně musíme tohle tajemství a tuhle nejistotu unést – my nevíme, jak se to děje, že boží království roste, neznáme technologický postup, nemáme to v ruce a někdy to třeba ani nevidíme. Ale Ježíš nás ujišťuje, že zaseté zrno roste a jednou přinese plody. Méně se strachovat a o to víc žasnout a mít naději.
To podobenství se obvykle nazývá „O zasetém semenu“ nebo „O zrnu samočinně rostoucím“ - ale hodil by se i název „O trpělivém rozsévači“. - O toho přece také jde. On zaseje a pak už mu nezbývá než čekat. Obrnit se trpělivostí a nadějí. Podobenství dokonce pomíjí i to, že by třeba oral nebo vláčet. V centru je právě to, že teď už to není na něm. Nijak to neuspěchá. Teď už jde o vlastní sílu zrna, které roste.
Tím rozsévačem může být kdokoli – kazatelé, vychovatelé, rodiče – každý z vás, kdo se snaží někomu předat to zrnko, ze kterého roste Boží království – a pak už zbývá jen důvěra a naděje, že to co předáváme je silnější, než se zdá a že už není na nás, jestli a kdy se to uchytí. Nemáme to v ruce, nemůžeme to nijak uměle popohnat. Netrpělivostí se to neuspíší, starosti nepomůžou, ani strach, zklamání či nadávání. A už vůbec ne síla.
Stačí vlastně důvěra, že to čím žijeme a co jsme sami přijali, je dost silné, že si to poradí i v prostředí, které růstu nepřeje. Stejně jako obilí, stejně jako ty stromy na Šumavě. Jen to třeba bude déle trvat a chvílemi se nám může zdát že je kolem jen pustina a kůrovec kam se podíváš. Jenže někde vskrytu, pod zemí, už raší nová rostlinka a Bůh dá, že z ní něco bude.
Zrno je z dobré setby, rozsévač Ježíš zasel dobrou setbu, chvíli to vypadalo, že se jí podařilo zadusit, ale najednou se začala šířit rychle jako plevel po celém světě. My můžeme z jeho setby něco málo rozhodit dál, s vědomím, že to není naše setba a že růst není v naší režii (i když bychom někdy tak moc chtěli.)
Proč je spíš něco, než nic – můžeme snad tušit čím, nebo kým to je. Zvlášť když jde o věc Božího království. Každopádně až si někdy ve chvíli zaslouženého odpočinku – třeba po nějaké té setbě nebo vyčerpávající práci pro sbor - budete dávat sklenku vína, kafíčko nebo pivo, můžete si spolu s Martinem Lutherem s důvěrou a nadějí říkat: „Zatímco piju džbánek svého wittenberského piva, běží evangelium dále“. Amen